AUDIENCE A PŘÍJEM V jednom společném večeru se představují dvě disidentské aktovky, Audience Václava Havla a Příjem Jiřího Dientsbiera. Audience, inspirovaná Havlovými vlastními zážitky z práce v pivovaru, geniálním způsobem rozkrývá absurditu komunistického režimu. Spisovatel Vaněk, zaměstnaný v pivovaru jako obyčejný dělník, je pozván svým nadřízeným Sládkem, který mu chce nabídnout obchod – povýšení na skladníka, ovšem nechce to zadarmo. Hra byla ještě před svým prvním oficiálním uvedením v českém profesionálním divadle přeložena do třinácti jazyků a hrána po celém světě. Druhá aktovka Příjem je z pera Havlova dlouholetého disidentského souputníka Jiřího Dienstbiera a na Audienci dějově navazuje. Spisovatel Vaněk se tu opět setkává s užvaněným Sládkem, tentokrát v prostředí nápravného zařízení, jehož poměry Dienstbier dobře znal. Opravdové znalce nepochybně potěší dosud neznámá fakta o dalších osudech legendárního pivovarského dělníka Šerkezyho.
Zatím nikoho nenapadlo spojit Havlovu Audienci s jejím pokračováním v aktovce Příjem. Ta se odehrává ve vězení, kdy mazácký vězeň Sládek přijímá do trestu nastupujícího Vaňka. K tomu přibyly poměry komunistického kriminálu, Rychlík dokonce přidal lyrické verše, které z vězení psal Magor Jirous. Ve vězeňském mundúru je věcně a opravdově přednáší Václav Helšus, Vaňka představuje Tomáš Váhala jako nepraktického intelektuála. Centrem inscenace je však Sládek v podání Martina Polácha, který v Rychlíkových intencích každou repliku tematizuje a vytváří zástupce bezejmenných, kteří nechápou angažované disidenty, ale závidí jim společenskou pozornost. Bezvýznamní by se rádi zviditelnili. Inscenace předvádí nadčasovou mentalitu těch, kdo kdysi couvali před Hitlerem, přizpůsobovali se normalizaci a dnes demonstrují za mírová jednání s Putinem.
– Sukces měsíce, Divadelní noviny
Martin Polách je coby Sládek v obou aktovkách zcela svůj, hraje si s hudbou replik, refrénů a slovních fug jako virtuos na nejnáročnější hudební nástroj, jímž je jazyk. Skoro z každé repliky udělá nejen mluvní, ale i pohybovou a gestickou etudu. (…) Ale především oceňuji samotné nejednoznačné a neprvoplánové, v podstatě až gogolovsky smutné jádro postavy, které herec vyhmátl.
– VLADIMÍR JUST, Divadelní noviny
BŘETISLAV RYCHLÍK (1958) je český herec, scenárista, režisér, dokumentarista a vysokoškolský pedagog. Jako herec začínal v oblastních divadlech (Uherské Hradiště, Most), v letech 1982–1996 hrál a režíroval v prostějovském, později brněnském HaDivadle. Odehrál řadu hlavních rolí v kultovních inscenacích Arnošta Goldflama a Svatopluka Vály, podílel se na autorských projektech českých alternativních divadel (Cesty, Sabina, Rozrazil). Od roku 1988 režíruje v českých divadlech (v posledních letech inscenace Naše třída, Zázrak v černém domě, Osobní poplach, Neapolská choroba, Kdo sestřelil anděla) i na zahraničních scénách (např. režie Havlovy Asanace v Národním akademickém dramatickém divadle Ivana Franka v Kyjevě). Natočil přes tři sta dokumentárních filmů, většinou na sociální, společensko-kritická témata či osudy outsiderů. Získal několik mezinárodních (Moskva, Krakov, Varšava, Chanty-Mansijsk) i domácích ocenění. V letech 2012–2014 produkoval a režíroval jeden z největších dokumentárních cyklů České televize Fenomén underground. V roce 1993 dostal novinářskou Cenu křepelek, o rok později se stal jedním z vítězů Evropského fejetonu. V současnosti působí jako docent v Atelieru režie a dramaturgie na brněnské JAMU.
ČINOHRA DIVADLA F. X. ŠALDY působí v Liberci teprve od r. 1945. Do té doby se zde hrálo divadlo převážně v německém jazyce a česká představení zajišťovaly pouze hostující společnosti. Na pozici režisérů a dramaturgů tu v minulosti působily osobnosti jako Josef Balvín, Oldřich Daněk, Alois Bejblík, Zdeněk Digrin, Ivan Glanc, Zdeněk Hořínek, Vlasta Gallerová, Miloš Horanský, Petr Palouš, Ivan Rajmont a řada dalších. Roku 2010 tu vzniklo z iniciativy mladých herců kolem Tomáše Dianišky Divadlo F. X. Kalby. V posledních letech se činohra DFXŠ snaží budovat vyvážený repertoár, který je do značné míry determinován regionem, ve kterém divadlo působí. Vzniká zde celá řada autorských projektů, vedle nichž pak stojí klasické texty světové dramatiky. Vše se opírá o kvalitní stálý soubor, který se v Liberci během posledních let vyprofiloval. Jeho členové jsou nadaní nejen herecky, ale i hudebně a pohybově, takže na repertoáru nechybí hudební tituly, současně se ovšem divadlo nevyhýbá ani náročnějším kusům. O kvalitě souboru svědčí i řada ocenění jakými jsou například nominace na cenu Thálie (Veronika Korytářová vloni tuto cenu získala za titulní roli v inscenaci Burian, Karolína Baranová je pak letos v užší nominaci za svou Marii Antoinettu). Dalším dokladem kvalit činohry DFXŠ jsou pravidelné účasti na mezinárodních festivalech (v Plzni se představuje potřetí v řadě), spolupráce s Izraelským divadlem Cameri, ale také třeba ocenění získaná na Grand Festivalu smíchu v Pardubicích. V posledních letech, kdy činohru vedl Šimon Dominik a po něm současná šéfka Kateřina Dušková, je zde patrná snaha zvát ke spolupráci zkušené a především hereckému divadlu holdující režiséry, což se docela dobře daří. Vedle toho se ovšem divadlo snaží pravidelně dávat prostor také mladší režisérské generaci z řad čerstvých absolventů divadelních škol.
