BRÁCHA Simon Gray (1936–2008), „nejpřehlíženější významný britský dramatik“, napsal komorní drama s autobiografickými prvky Brácha (Japes) ke konci života jako svou „labutí píseň“. V hluboce osobním díle se stárnoucí a nemocný autor pokusil vyrovnat se ztrátou mladšího bratra (zemřel na následky alkoholismu), se svými celoživotními sklony k závislostem a sebedestruktivnímu chování, se svou literární kariérou, s nenapravitelnou minulostí, ale i se stále rychleji ubíhajícím časem. Rodinná sága pro čtyři postavy a tři herce (dvojrole matky a dcery) zachycuje skoro tři dekády trvající fatální milostný trojúhelník, jehož protagonisty jsou dva sourozenci, oba literáti, milující stejnou a bolestně nerozhodnou ženu. Příběh je prodchnut Grayovou oblíbenou poezií – romantizující hru tak dokreslují úryvky britské raně romantické lyriky (např. Williama Wordsworthe) či mnohoznačné básně Thomase Stearnse Eliota.
Grayův Brácha vrací na scénu jedinečnost ungeltských produkcí: dechberoucí zážitek z dokonalé herecké souhry a zároveň jedinečnosti. A je to zážitek naprosto výjimečný.
– RADMILA HRDINOVÁ, Právo
Herci mají postavy vypracované až do nejintimnějších detailů, hraje tu každé mrknutí oka, tik, drobné gesto ruky, způsob chůze. Dají nám šanci soucítit se svými hrdiny, vcítit se do jejich niterných bolestí a prožít tragický podtext lásky s příchutí nenávisti na několik způsobů (jak ve vzájemném vztahu bratrů, tak v milostném trojúhelníku).
– JANA SOPROVÁ, Divadelní noviny
Marek Němec zosobňuje Jasona, alkoholika, ve srovnání s bratrem outsidera, nicméně ta figura má určité charisma a přirozenou bystrost. Igor Orozovič vtiskl staršímu bratru Michaelovi hranatou spořádanost a cílevědomost, vyjadřují ji kupříkladu omezený rejstřík pohybů, jejich jistá topornost, ale také „tvrdá“, cezená mluva. Sugestivními proměnami prochází Veronika Khek Kubařová jak v roli přítelkyně a manželky Anity, tak v roli její dcery Wendy.
– JOSEF CHUCHMA, ČT art
PAVEL ONDRUCH (1984) Po absolvování herectví na brněnské JAMU (hostoval například v Národním divadle Brno) a režie na pražské DAMU nastoupil jako režisér do Těšínského divadla v Českém Těšíně. Tam – jak na české, tak na polské scéně – vytvořil 13 inscenací (například Nezvalovu Manon Lescaut, Čapkovu Sprawu Makropulos, Wilderovu Dohazovačku či Ibsenovu Pani z morza). Již během těšínského angažmá spolupracoval s Divadlem Ungelt, kde mimo jiné režíroval muzikál Touha jménem Einodis. Hostoval také v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami, ve Východočeském divadle v Pardubicích, v Divadle Na Prádle v Praze, v brněnské Polárce a nejčastěji v Městském divadle v Mostě, kde uvedl několik světových i českých muzikálů (Kabaret, Zpívání v dešti, Baladu pro banditu).
DIVADLO UNGELT v Praze založil a v roce 1995 otevřel Milan Hein. Koncipoval ho – i vzhledem k omezenému sklepnímu prostoru – pro necelou stovku diváků jako divadlo, v němž se hrají hry pro maximálně tři herce. Rozhodl se tak rozvíjet tradici činoherního divadla, které opomíjí vnější scénické efekty a vypráví příběh výlučně pomocí jednání dramatických postav. I proto Milan Hein oslovil ke spolupráci herečku Alenu Vránovou. Ta s režisérem Ladislavem Smočkem v přelomové inscenaci Bouřlivé jaro (za roli Gertrudy získala Cenu Thálie) spoludefinovala herecký a režijní styl Ungeltu založený na detailně propracovaném hereckém projevu a důsledně přečteném dramatickém textu. Za skoro třicet let existence Ungeltu jeho herci čtyřikrát získali Cenu Thálie (kromě Aleny Vránové ještě Marta Kubišová, Vilma Cibulková a Richard Krajčo). Ungelt si vydobyl pověst divadla, které se zaměřuje především na anglosaskou dramatiku. V roce 2018 se uměleckým šéfem Ungeltu stal Pavel Ondruch, s Heinem vytvořili tandem, který nadále akcentuje herce, leč s ještě větším důrazem na dramatický text. Většina repertoáru je sestavena z textů, které se v češtině ještě nehrály. Na festivalu Divadlo dosud Ungelt uvedl inscenace Ledňáček (2008), Deštivé dny (2013) a Skleněný strop (2018).
