CELÝ ŽIVOT NESTAČÍ Barák v podhůří. Pece hoří posvátným plamenem. Rohlíky zlátnou, krajina se probouzí. Je jaro. A jako se probouzí příroda, probouzejí se i pačtí ochotníci. V Nové Pace. Tam, kde všichni vědí, že jeden život nestačí. Tam, kde se žije v pekárně. Tam, kde se žije na jevišti. V den jarní rovnodennosti pece náhle vyhasnou. Pekárna bez elektřiny. Bez elektřiny nic než nepečené zákusky nenaděláš. To věděl už starý, s duchem přírody spojený neandrtál. Kde ale vzít tajemství prastarých receptů? Snad od duší dávno zemřelých. Nová, nekompromisně realistická komedie o těžkém životě moderních spiritistů je plná skutečných, hluboce lidských příběhů a tradičního, zaumně černého podkrkonošského humoru. Vypráví vysoce aktuální příběh, který autor s láskou věnuje Aloisi Jiráskovi a Karlu Jaromíru Erbenovi a samozřejmě i svým milovaným východním Čechám, neboť není místa druhého jako je Nová Paka.
Levínský se od (…) realistického podloží, které nemá daleko k sociálnímu dramatu, brzo odpíchne do nečekaných piruet. Ty nonšalantně vytáčí do polohy černého humoru a hodně divoké nadsázky. Realizace šílených nápadů střídají duchařské seance, které Frič režíruje s velkou lehkostí a se smyslem pro komický detail, účastníci se naklánějí nad stolkem a vyjeveně čučí do kamery, která vše živě přenáší na projekční plátno. Děj ovšem pádí dál a začne se měnit v krvák, v němž není nouze o mrtvoly a cákance krve. (…) V Čechách a na Moravě prostě žádný horor nemůže být tak strašný, a i když všechno zbastlíme, není důvod, aby nám zase nebylo blaze. A že jsme trochu fanatici a rádi skáčeme na špek, to je toho. Levínského černá groteska ale určitě nikoho nerozesmutní a mimo jiné je důkazem i toho, že soubor na sebe dobře slyší, protože je to především komedie postavená na situacích a jejich zvratech a na hereckých akcích s přesným načasováním.
– JANA MACHALICKÁ, Lidové noviny
Výsledkem je cosi jako kombinace tarantinovsky pobaveného krváku s ryze českým fenoménem Pat a Mat. Vše se vzhledem k žánru trochu nezvykle odehrává v tempu spíš pomalém (nikoli však zdlouhavém). (…) Žádné rychlé vršení gagů, vždy je čas na absurdní mimoběžný vtip (v tom je Frič tradičně velmi silný) nebo na odbočku v podobě seriózní diskuze o nějakém odtažitém tématu (to je zas charakteristické pro Levínského). Timing je ovšem velmi spolehlivý, což je v podobných případech životně důležité. A vlastně ještě jedna podstatná věc: k ryze české tradicí (řekněme havlovské) zas odkazuje mimořádná schopnost všech zúčastněných najít pro své činy vznešené morální zdůvodnění.
– VLADIMÍR MIKULKA, NaDivadlo
JAN FRIČ (1983) Spící člen Společnosti doktora Krásy. Patří mezi nejvýraznější divadelní osobnosti své generace. Jeho inscenace Vassa Železnovová, kterou uvedl ve Stavovském divadle, se v anketě divadelních kritiků stala Inscenací roku 2021. Kromě režie se na některých inscenacích podílí i jako spoluautor předlohy (např. Návštěva, Nová scéna, 2018) nebo scénograf (např. Velvet Havel, Divadlo Na zábradlí, 2014). Studoval činoherní režii na pražské DAMU pod vedením Jana Nebeského a Darii Ullrichové. V letech 2017–2022 byl kmenovým režisérem činohry Národního divadla. Spolupracuje jak s velkými divadly (např. Národní divadlo Brno, Klicperovo divadlo v Hradci Králové, Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo v Dlouhé), tak i s komorními, alternativními scénami (např. A studio Rubín, Divadelní společnost Masopust, Divadlo X10). Vedle autorských inscenací (např. inscenace BurnOut aneb Vyhoř!, A studio Rubín, 2019) a inscenování současných dramatických textů (Otec hlídá dceru, Nová scéna, 2022) se soustavně věnuje i textům klasickým (např. Bakchantky, Stavovské divadlo, 2023, Král Oidipús, Národní divadlo, 2019 nebo Faust, Stavovské divadlo, 2018). Od počátku sezony 2023/24 svou režijní kariéru z existenčních důvodů přerušuje.
KLICPEROVO DIVADLO Bylo otevřeno v roce 1885, profesionální soubor zahájil činnost v roce 1949. Největších úspěchů dosáhlo divadlo po roce 1995, kdy na pozici uměleckého šéfa zakotvil na deset let Vladimír Morávek. Díky inscenacím, které provokovaly narušováním zaběhlých stereotypů, nekonvenčním inscenováním textů světové klasiky a českých realistických her, obměněnému souboru herců a pevně strukturované dramaturgii se Klicperovo divadlo pod Morávkovým vedením vymanilo ze šablony oblastního divadla a začalo se prosazovat v celorepublikovém měřítku. Pozdější umělecké vedení Davida Drábka (2008–17) se opíralo o specifický rukopis, přepjatou stylizaci, nadsázku, experimentální grotesknost. Od sezony 2019/20 je jeho uměleckým šéfem režisér Pavel Khek. Klicperovo divadlo bylo čtyřikrát jmenováno Divadlem roku v prestižní anketě Nadace Alfréda Radoka a je každoročně hlavním pořadatelem festivalů Regiony (dříve Divadlo evropských regionů) a Čekání na Václava.
