DŽÍPY Člověk musí být dost bohatý, aby se nestyděl mluvit o tom, jak moc je chudý. Někteří džíp získají jako součást výbavičky při narození, jiní si na něj neušetří za celý život. Naštěstí přichází v platnost nová reforma dědictví, která vrátí naději všem, jimž rodinné poměry nepřály. Dědit nově může každý, kdo si pořídí los ve státní loterii. Když má ovšem štěstí… Divadelní mockument sledující tragické události, jež se odehrály na jednom mnichovském úřadu práce a které svět nezaznamenal kvůli právě probíhajícímu finále Ligy mistrů. Kafkovská vize dnešního světa, v níž příslušník střední třídy přichází o jednu z posledních možností, jak získat nemovitost – o dědictví. Novou komedii německy píšící autorky Nory Abdel-Maksoud, nominovanou na Müllheimskou dramatickou cenu za nejlepší hru roku 2022, uvádí Divadlo Letí pouhý rok po světové premiéře v mnichovské Kammerspiele. V Divadle VILA Štvanice se po dlouhé době setkává „old stars team“ Divadla LETÍ, aby diváky naštval a rozesmál v libovolném poměru.
Příjemně svižná a na rychlých pointách postavená je nová inscenace hry Nory Abdel-Maksoud Džípy Divadla Letí v režii Martiny Schlegelové. Satirická groteska z pracovního úřadu udrží divoké tempo a vzrušení celou hodinu a půl i díky čtveřici mimořádně sehraných herců. (…) Inscenace má svižný rytmus a režie dobře zvládá rychle se střídající pointy, prolínání a vracení minulých peripetií a současného děje, který se přerušovaně a přes stále absurdnější detaily odvíjí k dramatickému vyústění. (…) Džípy představují typ satirické komedie, která těží z absurdit současnosti a dokáže i něco ke zvolenému tématu dodat. Minimálně to, že reformy nemohou nic změnit, když se nezmění myšlení lidí.
– JANA MACHALICKÁ, Lidové noviny
Džípy jsou vydařenou čistou činohrou, která stojí na mizanscéně, hereckých výkonech, slovní komice a nepolevujícím nasazení. Hra nabízí zajímavé sociální téma. Inscenace je nijak kriticky nekomentuje, předkládá je pro samostatné divácké zamyšlení.
– ANETA KALUSOVÁ, ČT ART
MARTINA SCHLEGELOVÁ (1981) Vystudovala dramaturgii a režii činoherního divadla na pražské DAMU. Už od studií se zajímala o současnou dramatiku a nezávislou scénu, až v roce 2006 zakotvila jako umělecká šéfka v nezávislém pražském Divadle Letí, s nímž ji spojuje vášeň pro nové hry. Pro Divadlo Letí nastudovala více než patnáct inscenací, z nichž nejvýraznější byly Bazén (bez vody), Terminus, Zpověď masochisty nebo Olga (Horrory z Hrádečku). Podílela se také na mezinárodním projektu Proti lásce, proti pokroku, proti demokracii, který Letí uvedlo ve spolupráci s Centrem současného umění DOX, a imerzivním projektu CAMPQ. Vyzkoušela si i práci v městských divadlech, např. v Klicperově divadle v Hradci Králové, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, v brněnském HaDivadle, Divadle J. K. Tyla v Plzni či Divadle F.X. Šaldy v Liberci. Jedenáct let působila jako pedagog na Katedře teorie a kritiky na DAMU, kde také složila doktorskou zkoušku. Příležitostně překládá z angličtiny, zejména současné britské dramatiky. Od roku 2013 se věnuje i rozhlasové režii, čtyři roky pracovala jako kmenová režisérka Českého rozhlasu. V Jihočeském divadle nastudovala například Katy M. McDonagha, Elity a Společenstvo vlastníků J. Havelky či Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie. Do funkce umělecké šéfky činohry Jihočeského divadla byla jmenována v únoru 2018, v roce 2024 se stane jeho novou ředitelkou.
DIVADLO LETÍ Jedno z nejstarších českých nezávislých divadel se od svého založení v roce 2005 věnuje pouze současné dramatice, zejména té evropské. Všechny hry uvádí v české nebo světové premiéře. Často v rámci svého rezidenčního programu iniciuje vznik nových textů – českých i zahraničních autorů (Anna Saavedra: Olga /Horrory z Hrádečku/ – oceněna jako Nejlepší poprvé uvedená česká hra roku 2016, Roman Sikora: Zpověď masochisty, Petr Kolečko: Poker Face, Marie Nováková, David Košťák, Joan Yago a Claudia Cedó: CAMPQ, Bernhard Studlar: iPlay atd.). Divadlo nemá soubor a nevyznává jednu režijní poetiku, jeho cílem je objevovat nové inovativní texty se společensky relevantními tématy. V rámci své tvorby také zkoumá možnosti inscenování současných her, např. na pomezí site specific nebo imerzivního divadla (projekty Letí na letišti na pražském letišti V. Havla, Proti pokroku, proti lásce, proti demokracii v DOXu, imerzivní instalace na pražské Štvanici CAMPQ pro Pražské Quandriennale 2019). Průběžně proto vytváří i projekty mimo stálé divadelní budovy. Kromě umělecké šéfky Martiny Schlegelové Letí pravidelně spolupracuje s režiséry Mariánem Amslerem, Adamem Svozilem a Danielou Špinar. Od září 2015 má stálou rezidenci ve Vile Štvanice. Je členem Asociace nezávislých divadel ČR a evropské sítě Fabulamundi.
