EXTINCTION V inscenaci Extinction pohlíží francouzský režisér Julien Gosselin na bující umělecký a intelektuální život Vídně počátku 20. století jako na příslovečnou „veselou apokalypsu“ v ovzduší blížícího se rozpadu monarchie a nástupu první světové války. Inscenace vycházející z her a novel Arthura Schnitzlera a z Bernhardova románu Vyhlazení staví do kontrastu ušlechtilost vídeňských elit usilujících o krásu a ideály s nesmlouvavou brutalitou touhy a smrti. Rozsáhlý, strhující projekt, v němž spojili síly němečtí a francouzští herci a který slavil mimořádný úspěch na řadě festivalů včetně Vídně a Avignonu, kombinuje taneční koncert, zklidněný monolog i výpravné live cinema.
Než se Gosselin ponoří do temných vod lidstva zanechaného napospas osudu, do společnosti literátů, která plodí obludnou hydru zla a nicoty, vyzve diváky, aby překročili čtvrtou stěnu, aby se připojili k hercům, pili pivo, připíjeli na svět, který se řítí do pekel, a tančili na jeho střeše, dokud se nepoddají techno zvukům extatického a zároveň strašidelného DJ setu. Otupělost je naprostá. Číhá tu apokalypsa připravená zničit vše v našich civilizacích a demokraciích. Unavená, slzami zalitá tvář německé herečky Rosy Lembeckové v detailním záběru na plátně nad jevištěm je toho dostatečným důkazem. Celé její tělo ohlašuje drama, které přijde. Rave party se chýlí ke konci a nebude trvat dlouho a zlo, které ji sžírá, stejně jako sžírá její kolegy na tomto umrtvujícím plese, odhalí své kořeny.
- Olivier Frégaville-Gratian D’Amore, L’Œil d’Olivier
Extravagantní večírek, během nějž dojde na incest, znásilnění, sexuální zvrácenosti, prostituci, drogy či sebevraždu, který se točí kolem tří elegantních, okouzlujících Vídeňanek (Aurélie, Else a Albertine), je pro Gosselina prostředkem k propojení minulosti s tím, jak všemožně lidstvo selhává dnes. Vrchol tehdejšího umění a vědění se zrodil v této rafinované a brutální Vídni, kde se již tehdy rozmáhal antisemitismus a nacismus, a to i mezi těmi, kteří měli smysl pro vizionářskou genialitu malíře Mondriana nebo hudebníka Schönberga. Večírek končí masakrem hodným gore filmu. Gosselin sesílá na své diváky oheň i krev, traumatizuje je a podněcuje. Někteří nemohou odolat.
- Fabienne Pascaud, Télérama
Julien Gosselin (1987) Absolvoval divadelní školu EPSAD v Lille pod vedením Stuarta Seideho. Roku 2009 založil se šesti herci ze svého absolventského ročníku soubor Si vous pouviez lécher mon cœur a roku 2010 uvedl v Théâtre du Nord inscenaci hry Janov 01 Fausta Paravidina. V následujícím roce režíroval v Théâtre de Vanves hru Anji Hilling Černé zvíře smutek. V červenci 2013 uvedl na Avignonském festivalu svou adaptaci románu Michela Houellebecqa Elementární částice, kterou následně čekalo dvouleté turné (Paříž, Brusel, Berlín, Antverpy, Amsterdam, Jeruzalém, Montreal atd.), spolupracoval i s Théâtre National de Bruxelles a Théâtre National de Toulouse. Roku 2016 na Avignonském festivalu premiéroval inscenaci podle románu Roberta Bolaña 2666, roku 2018 tam uvedl adaptaci tří románu Dona DeLilla Hráči, Mao II a Jména. Na pozvání Internationaal Theater Amsterdam se Donu DeLillovi věnoval i dál a roku 2019 uvedl adaptaci Padajícího muže. V rámci festivalu Printemps dec Comédiens v Montpellier uvedl roku 2019 adaptaci eseje Kladivo a srp opět od Dona DeLilla. Se studenty štrasburského TNS uvedl roku 2021 adaptaci Dekalogu Krzysztofa Kieślowského – a téhož roku měla premiéru také inscenace Minulost, adaptace textů Leonida Andrejeva. Roku 2022 v rámci spolupráce s berlínskou Volksbühne připravil inscenaci nazvanou Sturm und Drang: Dějiny německé literatury I. Roku 2023 následovala inscenace Extinction, na níž se podílí herci Volksbühne i souboru Si vous pouviez lécher mon cœur. Julien Gosselin je kmenovým umělcem ve Phénixu (Scène Nationale de Valenciennes), v Théâtre Nanterre-Amandiers a v berlínské Volksbühne.
Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz je berlínské divadlo založené v roce 1890 na ustavující schůzi spolku Freie Volksbühne. Dnešní divadlo se nachází na náměstí Rosa-Luxemburg-Platz ve čtvrti Mitte. Bylo postaveno v letech 1913–1914 z darů členů a existovalo do 17. května 1933 pod názvem Volksbühne Theater am Bülowplatz. Za války byla budova značně poškozena a znovu otevřena byla až v roce 1954. Po pádu Berlínské zdi převzal funkci uměleckého ředitele Frank Castorf, jehož funkční období skončilo v roce 2017. Jeho nástupce Chris Dercon odstoupil v dubnu 2018, poté divadlo dočasně řídil Klaus Dörr. Od roku 2018 do roku 2021 se divadlo oficiálně jmenovalo Volksbühne Berlin. Od nástupu Reného Pollesche do funkce ředitele se od sezony 2021/22 vrátilo k předchozímu názvu. Původní hlediště mělo tři patra s 1968 sedadly. V 60. letech 20. století byl počet míst snížen na současných 800.
