Hekuba, ne Hekuba

HEKUBA, NE HEKUBA Pro svou první spolupráci se souborem Comédie-Française si Tiago Rodrigues, dramatik, režisér a ředitel Avignonského festivalu, zvolil příběh Hekuby. Jak je v jeho divadelní tvorbě zvykem, obrací se bezprostředně k publiku a nadčasové téma dávné trójské matky propojuje s tématem současné ženy, herečky a matky, jež čelí obdobnému strádání. Tiago Rodrigues často říká, že své hry nepíše pro divadlo, nýbrž pro herce, kteří jim vdechují život. Tady se setkáváme s herečkou, jež zkouší Eurípidovu Hekubu. Hraje roli Priamovy vdovy. Té, jež při pádu Tróji přišla o všechno: o manžela, o trůn, o svobodu a k jejímu největšímu zármutku též o většinu dětí. Je to žena, která žádá spravedlnost. Fiktivní tragédie se však bolestivě mísí s bezprostředně pociťovanou realitou herečky, jejíž autistický syn se stal obětí zneužívání – a ona se proti této situací bouří. Zkoušky inscenace se odehrávají souběžně se soudním vyšetřováním. V jedinečném, soumračném prostoru dochází k bolestnému, tísnivému setkání dvou světů, tragédie mýtu a tragédie skutečnosti, divadla a spravedlnosti.

Když se Bulle Ogierová v roce 1984 dozvěděla, že její dcera Pascale zemřela na předávkování, hrála v Théâtre des Amandiers v režii Patrice Chéreaua hru Arthura Schnitzlera Krajina širá, která začíná sebevraždou a končí soubojem. Herečka se nadopovala prášky na uklidnění a vyšla na jeviště. Nikdy prý nebyla lepší. Jak to dokázala? Byl to reflex přežití? Existuje život po divadle? V roce 2022 vyšel najevo závažný skandál týkající se špatného zacházení s autistickými dětmi, který otřásl ženevskou společností v základech. Tiago Rodrigues právě zkoušel inscenaci Dans la mesure de l’impossible a jednou z hereček byla matka jednoho z dotčených dětí, která bojovala za to, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Na rozdíl od Šesti postav hledajících autora tato matka svého autora měla a stejně jako Bulle Ogierová ze sebe musela na jevišti vydat všechno, i když byla uvnitř zničená. V inscenaci Hécube, pas Hécube uvádí Tiago Rodrigues na jeviště život této ženy, Nadii, který se odehrává mezi divadelním jevištěm a soudní síní.
– SYLVIE BOURSIER, Un Fauteuil Pour l’Orchestre

Odlehčit tragédii, dodat jí průzračnost a aktuálnost, kterou mnohdy ztratila: v téhle oblasti se Tiago Rodrigues prosadil jako mistr, když s lehkostí přepsal Antonia a Kleopatru a Ifigenii. Je tvůrcem „překladu“ v širším slova smyslu, jak jej chápe George Steiner. S Hekubou obrací svou pozornost k jedné z méně uváděných Eurípidových her, v jejímž středu stojí stará trójská královna v hodině porážky, ztráty dětí a vlastního osudu. Nejde tu o to sehrát tragédii v klasickém slova smyslu, ale zasadit ji do pirandellovského rámce, který přináší vítaný odstup a humor a zároveň vede k tomu, že ozvěny dramatu trojské královny rezonují i v naší současnosti.
– FABIENNE DARGE, Le Monde

Co se herců týče, nic nepůsobí nuceně. Plynulost jejich hry v proměnlivém světle Ruie Monteira je okouzlující. Hotová divadelní magie. Elsa Lepoivre je hrdinka, po jaké vskrytu touží každý dramatik a režisér, aby do jeho díla vnesla světlo. Jak v roli herečky během zkoušek, tak coby Nadia, kterou souží utrpení autistického syna, je velkolepou nositelkou porážky (Hekuby, která přišla o vše) i boje (který svádí kurážná matka). Obě ženy splývají v jednu, slova té první utěšují bolest té druhé. S touto hlubokou tragikomedií nám Tiago Rodrigues nabízí dílo, které je také – a především – vyznáním lásky k hercům.
– ANTHONY PALOU, Le Figaro

TIAGO RODRIGUES (1977) Dramatik a režisér Tiago Rodrigues se v roce 1997, ještě jako student, setkal s belgickým souborem tgSTAN, což ho definitivně utvrdilo ve směřování ke kolektivnímu duchu divadelní tvorby. V roce 2003 spoluzaložil v Lisabonu s Magdou Bizarro soubor Mundo Perfeito a od té doby vytvořil téměř třicet inscenací ve více než dvaceti zemích. Patří mezi ně António e Cleópatra podle Shakespeara, Bovary podle románu Gustava Flauberta, The Way She Dies podle Tolstého Anny Kareniny s tgSTAN a Dans la mesure de l’impossible, hra, kterou napsal na základě rozhovorů s třiceti členy Mezinárodního výboru Červeného kříže a Lékařů bez hranic. V letech 2015–21 vedl Teatro Nacional Dona Maria II v Lisabonu, načež v roce 2023 převzal funkci ředitele Avignonského festivalu. Tam v roce 2022 nastudoval Čechovovu hru Višňový sad na nádvoří Papežského paláce. Jeho divadelní hry, původně psané portugalsky, vycházejí francouzsky v nakladatelství Les Solitaires Intempestifs a byly přeloženy do devíti jazyků (francouzštiny, španělštiny, nizozemštiny, estonštiny, italštiny, rumunštiny, němčiny, arabštiny a korejštiny).

COMÉDIE-FRANÇAISE je národní divadlo, které každou sezónu cestuje po Francii i do zahraničí a vystoupilo v bezmála osmdesáti zemích. Soubor Comédie-Française je nejstarším aktivním souborem na světě. Základem instituce je Société des Comédiens-Français, společnost založená v roce 1681, která zajišťuje zachování a umělecký rozvoj divadla. Motto simul et singulis, což znamená „být spolu a být sám sebou“, vyjadřuje princip jeho fungování: prostor hojné tvořivosti a neustálého zrodu, a zároveň konzervatoř umění řeči, místo zrání a ohnisko tvorby. S přibližně třiceti inscenacemi uváděnými každou sezónu ve třech pařížských divadlech a na zájezdech – s dekoracemi vesměs vyrobenými ve vlastních dílnách – je Comédie-Française živoucím organismem, v němž sedmdesát různých povolání vykonává téměř 450 lidí, mezi nimi přibližně šedesát herců a hereček. Spektrum profesí sahá od řemeslných až po ty administrativní a dohromady tvoří malé společenství, kde se setkávají tradiční techniky s nejnovějšími technologiemi. Comédie-Française uvádí repertoár všech epoch, francouzský i zahraniční, v němž se střídají klasické kusy se současnými.