JENOM KONEC SVĚTA Dysfunkční rodinné vztahy a nemožnost komunikace. To jsou základní témata francouzského dramatického textu, který popisuje situaci úspěšného, svobodného a bezdětného třicátníka Louise, který přijíždí za svou rodinou z Paříže na venkov. Domů jezdí čím dál sporadičtěji a od poslední návštěvy uběhlo už několik let. Kulturní rozdíly dělí i rodiny. Přijíždí, aby se svým blízkým svěřil s velkým a tíživým tajemstvím. Čeká ho matka, žijící ve vzpomínkách na minulost a mrtvého otce, mladší bratr, který zůstal, aby pečoval o matku, jeho manželka a nejmladší sestra, která považuje Louise žijícího ve velkém městě za svůj idol. Ticho, rozpaky. Snaha nejitřit stále živé rány zahušťuje napětí. Všichni se snaží mít emoce pod kontrolou a zvládnout své role. Je ale umrtvení sebe sama jedinou možností, jak být spolu? Kde jsou hranice sobectví v rodinných vztazích a jak je důležité ochraňovat své iluze o druhých? Nároky na kariéru a svobodu se bijí s nároky péče o blízké. Jako by nebylo možné obstát v ničem. Všudypřítomná vina prosakuje celým domem. Kdo komu v téhle rodině co dluží? Jak často jezdit domů? Co je to domov? Inscenace na pomezí reality a modelu. Divadlo a počítačová hra. Simulátor rodiny. V divadelní hře současného francouzského dramatika rezonuje autobiografický motiv komplikovaného vztahu mezi městským liberálním intelektuálem a jeho rodinou žijící na venkově. Touha po intimitě na pozadí motivů návratu domů, opuštění blízkých, změny místa a identity, třídy a vztahu k životu a hodnotám, tvoří ve francouzské literatuře důležité téma. Můžeme ho najít u autorů a autorek jako je Didier Eribon, Annie Ernaux, Michel Houellebecq nebo Édouard Louis, který si svůj pseudonym zvolil podle jména hlavní postavy hry Jenom konec světa.
Na jedné straně hlavního dramatického konfliktu Burajovy inscenace stojí Louisovo dilema, zda a jakým způsobem rodině sdělit svou diagnózu, a na druhé straně Antoinův vývoj od ukřivděného agresora k upřímně a hluboce milujícímu bratrovi, který by ze sebe rád sejmul břímě „toho silnějšího“ (paradoxně) mladšího sourozence. Buraj důmyslně stupňuje napětí k fenomenální krizi a katarzi.
– TOMÁŠ KUBART, Divadelní noviny
Režisér Ivan Buraj volí velmi volné tempo, dlouhé pauzy, rozpačitost. Volené prostředky a stylizace jsou pochopitelné pro budování snové atmosféry. Vše nás vede k otázce: Opravdu se toto všechno děje? Otázka je zodpovězena krátkým obrazem, kdy se na jevišti namísto původního obsazení členů rodiny objeví jiní herci ve scéně zahalené do modrého světla. Akcent je tedy kladen na proplétání iluze a reality: Opravdu k setkání dochází? Anebo jsme svědky scénáře v Louisově hlavě? Zmíněný obraz vede k závěru, že viděné dialogy jsou pouze obrazy představivosti. Jako když se chystáme na rodinnou večeři a představujeme si kladené otázky, konfrontace, ale i milá slova, obejmutí od blízkých.
– ADÉLA KALUSOVÁ, art.ceskatelevize.cz
IVAN BURAJ (1988) Režisér a spoluautor divadelních textů. Od roku 2015 působí jako umělecký šéf v HaDivadle, kde vytvořil mimo jiné sérii interpretací klasických dramat Čechova, Ibsena, Gorkého (Cena Divadelních novin 2019), Havla a adaptace románů Náměsíčníci Hermanna Brocha (Projekt roku dle festivalu ...příští vlna/next wave... 2017), Stiller Maxe Frische ve Studiu Hrdinů, Kosmos Witolda Gombrowicze na Nové scéně Národního divadla, či díla Gianni Molinari Tady je všechno ještě možné pro Činoherní studio Ústí nad Labem. Autorské dílo Humanismus 2022 napsal společně s Bohdanem Karáskem a uvedl v HaDivadle. Tam také dlouhodobě rozvíjí angažovaný a přesahový repertoár vedoucí např. ke vzniku filmových remediací (Maloměšťáci, Eyolf) či spolupráci s platformou CEDu Terén. Od sezóny 2025/26 začne působit jako umělecký šéf v Divadle v Dlouhé.
HADIVADLO si za padesát let své existence v českém divadelním kontextu vybudovalo jméno alternativní divadelní scény s osobitým pohledem na svět i s vlastní poetikou. Od počátku se profiluje jako scéna vyhraněné autorské poetiky, náročné dramaturgie a silných tvůrčích osobností. HaDivadlo je součástí Centra experimentálního divadla. Od roku 2015 stojí v čele souboru Ivan Buraj. Na festivalu Divadlo se v uplynulých letech HaDivadlo představilo inscenacemi Maryša (2014), Strýček Váňa (2016) a Prezidentky (2020).
