Kartonový taťka

KARTONOVÝ TAŤKA Černá komedie ze středoevropské kuchyně. Otec, matka a dospívající dcera se připravují na rodinnou návštěvu, aby podpořili ovdovělou příbuznou. Teta ovšem přichází v plné síle v doprovodu syna a s kartonovou atrapou otce. Podává se polévka. Všichni hrají hru na rodinné setkání, koneckonců kartonový host je pozoruhodný společník. Prvotní rozpaky se mění v kolotoč otázek. Jak sdílet stůl s někým, kdo se zuby nehty drží své iluze? Jak dlouho je možné a správné ji udržovat? Jak dlouho je možné zakrývat realitu? U dezertu už mladá generace pokládá provokativní otázky a fasáda se začíná rozpadat. Do jaké míry potřebujeme (patriarchální) řád a kde je naopak důležitá otevřenost novému? Nejsou z papundeklu (kartonu) i hodnoty a hesla, která si u rodinných stolů potvrzujeme? Otec je mrtvý, ať žije otec!

 Dramatik se rafinovaně i lehkonoze pohybuje mezi rodinným realismem, nadsazenou ztřeštěností a společenskou metaforou o autoritě, která zanechává na lidech hlubinné vrypy, i když mezi živými již není. Co chvíli se situace zvrátí, protože někdo z aktérů na moment „zešílí“, neboť je toho na něj příliš – pořád jen předstírat, že se nic neděje, ačkoli celková situace je absolutně nenormální, nemocná.
JOSEF CHUCHMA, Divadelní.net

Úvodem se může jevit, že se budeme trochu jednoduše vysmívat popleteným konzervativcům, pak to zase vypadá na rodinnou absurditku. Závěr ale obě tyhle roviny docela rafinovaně spojuje a dodává jim větší závažnost, než jaká byla do té doby na první pohled patrná, a dosahuje přitom až nepříjemné aktuálnosti. Tasnádi navíc, jak ostatně prozrazuje i v rozhovoru otištěném v programu, velmi trefně nevidí útěk k „osvědčeným“ konzervativně-patriarchálním modelům jen jako doménu zmateného seniorstva, nýbrž i něco, co klidně mohou fedrovat zástupci a zástupkyně mé generace. (Zdravíme voličskou základnu nejmenovaného motoristy.)
VOJTĚCH VOSKA, Nadivadlo

MICHAL VAJDIČKA (1976) Obor divadelní režie VŠMU v Bratislavě absolvoval v roce 2004 v ročníku Petera Mikulíka. Už v době studií zaznamenala jeho inscenace Osiřelý západ úspěch na festivalech divadelních škol. Jako režisér pak spolupracoval s mnoha slovenskými a českými divadly (Činohra SND, Státní divadlo Košice, Divadlo Andreja Bagara v Nitře, Dejvické divadlo v Praze, Divadlo na Vinohradech v Praze, Národní divadlo Brno). V letech 2014–2016 byl uměleckým šéfem Dejvického divadla, se kterým spolupracuje i nadále. V sezoně 2018/19 působil jako šéf činohry Slovenského národního divadla a od sezony 2022/23 jako kmenový režisér Národního divadla v Praze. V jeho tvorbě lze vysledovat dvě základní linie. První se zaměřuje na inscenování klasických dramatických textů (především her A. P. Čechova, W. Shakespeara, L. Pirandella a adaptace próz B. Slančíkové Timravy). Druhá se soustřeďuje na současné drama zahraniční provenience s důrazem na černé komedie Martina McDonagha či adaptace Irvina Welshe. Jeho inscenace se mnohokrát objevily na programu festivalu Divadlo: Vše pro národ (DAB Nitra 2009), Ucpanej systém (Dejvické divadlo 2012), Laskavé bohyně (SND 2015), Vzkříšení (Dejvické divadlo 2017), Před západem slunce (SND 2019). Jeho inscenace Konec rudého člověka, se kterou hostovalo v Plzni pražské Divadlo v Dlouhé roku 2022, získala Cenu divadelní kritiky za rok 2022. Roku 2023 slavila na plzeňském festivalu úspěch jeho inscenace Děti ze Slovenského národního divadla.

DIVADLO V DLOUHÉ je repertoárové divadlo se stálým hereckým souborem. Vzniklo v roce 1996 a jeho zřizovatelem je hl. m. Praha. Základním rysem repertoáru této scény je žánrová pestrost. V inscenacích je hojně využíván muzikantský, pěvecký a pohybový potenciál členů souboru. Divadlo se tak vymezilo jako scéna, která překračuje standardní profil činohry směrem k alternativnímu, hudebnímu, loutkovému či kabaretnímu žánru. Od nové sezony se uměleckého vedení divadla ujímá režisér Ivan Buraj.