Konec rudého člověka

Světlana Alexijevičová, Daniel Majling

DIVADLO V DLOUHÉ, Praha, CZE
  • 17. 9.2022
    17:0019:50
    Velké divadlo

Představení trvá 170 min 

Režie
Michal Vajdička

PŘEKLAD
Kateřina Studená

SCÉNA
Pavol Andraško

KOSTÝMY
Katarína Hollá

HUDBA
Michal Novinski

DRAMATURGIE
Kateřina Studená

OBSAZENÍ
MAJOR ALEXEJEV - Jan Vondráček
MARUSJA IVANOVNA - Johanna Tesařová
GRIGORIJ IVANOVIČ - Tomáš Turek
VĚRA - Magdalena Zimová
BORIS - Jan Sklenář
IGOR - Samuel Budiman / Šimon Kučera / Alex Mojžíš
IRINA - Štěpánka Fingerhutová
SERGEJ - Pavel Neškudla
JURIJ - Miroslav Zavičár
LENA - Marie Poulová
PAVEL - Samuel Toman
VLADIMÍR - Martin Matejka
NOVINÁŘKA - Klára Oltová
POSKOK SAŠA - Antonín Brukner / Jan Staněk
BACHAŘ - Daniel Deutscha / Tomáš Zvědělík
KAMERAMAN - Ondřej Kapal / Miroslav Janeček

TITULKY
Uvádíme v češtině, s anglickými titulky

Foto
Irena Vodáková
Premiéra
3. března 2022

KONEC RUDÉHO ČLOVĚKA Světlana Alexijevičová je běloruská investigativní novinářka a spisovatelka. Její tvorba se pohybuje na rozhraní beletrie, dokumentu a investigativní žurnalistiky. Tematicky se věnuje dramatickým událostem v zemích bývalého Sovětského svazu. Jednotlivé knihy jsou složeny z autentických rozhovorů, které vykreslují historii „rudého člověka“ v celé šíři – Válka nemá ženskou tvář, Poslední svědkové, Zinkoví chlapci, Modlitba za Černobyl a Doba z druhé ruky. V roce 2015 získala jako jediná běloruská spisovatelka Nobelovu cenu v oblasti literatury za „polyfonní literární styl, který je dokumentem utrpení a odvahy naší doby“.

Dramatik Daniel Majling námět čerpal z Doby z druhé ruky. Oproti autorce, která v knize uvádí řadu příběhů, se však soustředil na osudy jedné privilegované komunistické rodiny, jejíž členové se tak či onak účastnili „rudých časů“. Jedni vzpomínají se sentimentem a steskem, druzí s frustrací a odporem. A další v sobě nesou příznačné motivy vlastní archetypům ruské literatury – sebeobětování ve jménu idejí, odevzdanost, smířenost s osudem. Inscenace přibližuje temnou historii formování člověka jménem „homo sovieticus“. Všichni nyní víme, že zdaleka neskončila.

Od prvních replik proudí pod suchým, lapidárním humorem rodinné konverzace temná řeka smrti, války a utrpení. Půda, na níž stojí dům, je jí prosáklá, stejně jako životy, duše a myšlení lidí, kteří tu žijí. (…) I když se děj prvních šesti obrazů odehrává na venkovské dače v letech 1989–1993 a posledního o deset let později, zdá se, jako by v sobě Majlingovy postavy nesly stopy ruského příběhu napříč staletími. V kontextu ruské kultury je možné jejich charaktery vnímat jako svého druhu archetypy. Nebo jako literární klišé. (…) Tvůrci například chytře pracují s odkazy k motivu nenaplněné romantické lásky nebo armády v ruském narativu, s ironií sobě vlastní ukazují, jak paradoxně, dokonce zvráceně je možné vnímat dobro a zlo a nakládat s pojmy jako hrdinství, nepřítel, oběť či vlastenectví.
– MARIE RESLOVÁ, Divadelní noviny

Vajdičkův Konec rudého člověka se i vlivem současných událostí stal mrazivým mementem. Ukazuje, že zlo je vždy připraveno k návratu.
– JANA MACHALICKÁ, Lidové noviny

„Náš člověk nesmí dostat svobodu. Jinak všechno po..re,“ říká jedna z postav hry. A ačkoli se diváci baví řadou dobře zahraných komediálních situací, ve výsledku jim jde po těle mráz.
– RADMILA HRDINOVÁ

MICHAL VAJDIČKA (1976) Od roku 1993 pracoval jako osvětlovač a profesionální světelný designér v Činohře SND a v Bratislavském divadle tance. V roce 2004 absolvoval obor divadelní režie v ročníku Petra Mikulíka na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Už v době studií zaznamenala jeho inscenace Osiřelý západ úspěch na mezinárodním festivalu divadelních škol Setkání / Encounter v Brně a na domácím festivalu Istropolitana. Jako režisér pak spolupracoval s mnoha slovenskými a českými divadly (Činohra SND, Státní divadlo Košice, Divadlo Andreja Bagara v Nitře, Dejvické divadlo v Praze, Divadlo na Vinohradech v Praze, Národní divadlo Brno). V letech 2014–2016 byl uměleckým šéfem Dejvického divadla, s nímž jako režisér spolupracoval již od sezony 2011/12 a hostuje v něm i nadále. Potom působil jako šéf činohry Slovenského národného divadla v Bratislavě (2018–19), od této sezony nastupuje jako kmenový režisér v činohře pražského Národního divadla. V jeho tvorbě lze vysledovat dvě základní linie. První se zaměřuje na inscenování klasických dramatických textů (především her A. P. Čechova, W. Shakespeara, L. Pirandella, adaptace próz B. Slánčikové-Timravy). Druhá se soustřeďuje na současné drama zahraniční provenience s důrazem na černé komedie Martina McDonagha či Irvina Welshe. Jeho inscenace se mnohokrát objevily na programu festivalu Divadlo: Vše pro národ (DAB Nitra 2009), Ucpanej systém (Dejvické divadlo 2012), Laskavé bohyně (Slovenské národné divadlo 2015), Vzkříšení (Dejvické divadlo 2017) a Před západem slunce (Slovenské národné divadlo 2019).

DIVADLO V DLOUHÉ je repertoárové divadlo se stálým hereckým souborem. Vzniklo v roce 1996 a jeho zřizovatelem je hl. m. Praha. V čele divadla stojí ředitelka Daniela Šálková a umělecké vedení – režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek. Zakládajícím členem byl také režisér Jan Borna, který zemřel v lednu 2017. V letech 2017 – 2022 bylo členem širšího vedení divadla režijní duo SKUTR. Základním rysem repertoáru této scény je žánrová pestrost. V inscenacích je hojně využíván muzikantský, pěvecký a pohybový potenciál členů souboru. Divadlo se tak vymezilo jako scéna, která překračuje standardní profil činohry směrem k alternativnímu, hudebnímu, loutkovému či kabaretnímu žánru.