LÁSKA, VZDOR A SMRT Scénická montáž lidové poezie. Proslulý režisér, dramatik, skladatel, hudebník a teoretik umění Emil František Burian, zakladatel avantgardního divadla D 34 a průkopník sborové recitace s hudebně stylizovanou a výrazně rytmizovanou mluvou, nazvané voiceband, uplatňoval ve své inscenační tvorbě často nedramatické předlohy – blízko měl např. k lidové poezii. Ve svém „poetickém“ divadle zpracoval do výrazně zvukových i světelně obrazových inscenací např. Máchův Máj nebo montáž lidové poezie z Erbena, známou pod názvem Vojna. Právě ohlas na ni dal impuls Františku Halasovi a Vladimíru Holanovi k sestavení antologie lidové poezie Láska a smrt. Sbírka se později stala základem pro další jevištní montáž E. F. Buriana s názvem Láska, vzdor a smrt (1946). Tato lidová hra tvoří tematický oblouk od odvěké touhy mladých lidí všech dob po lásce, přes vzdor jako výraz hrdosti člověka před pokořením, až k odvážnému dialogu se smrtí jako se spravedlivým zrcadlem lidského svědomí, čímž se přibližuje ke známé středověké moralitě Everyman. Napínavý milostný příběh je v inscenaci Slováckého divadla provedený formou „syntetického divadla“, sdružujícího hudební, hereckou i výtvarnou složku.
Zhudebněné verše v půvabné zkratce popisující zásadní okamžiky lidského života vyjmul režisér Lukáš Brutovský z folklorního rámce a ve spolupráci se scénografem Jurajem Poliakem je zasadil do sterilně bílého prostředí, jež dílem evokovalo galerii a dílem márnici. Druhé zmíněné interpretaci nahrávalo dění v popředí scény, kde dvě vizážistky v bílých uniformách bez jediného slova líčily ženu a muže pokročilého věku, přičemž jejich činnost ve velkém detailu snímala kamera. Vráskami zbrázděné tváře dvojice pod make-upem nejprve omládly a za pomoci paruk, závoje a klobouku se před námi zjevila nevěsta s ženichem, následně však pár absolvoval zrychlenou cestu životem až k branám smrti, tedy na kovový pitevní stůl. Přičemž je po celou cestu doprovázel sbor složený z herců a hereček Slováckého divadla, kteří, sošně stojíce na stupních v zadním plánu scény, bezchybně pěli. Jejich soulad – včetně synchronizovaného otáčení listů partitury – působil až přízračně. Bíle nalíčeni a oděni připomínali zástup duchů, předků čekajících na příchod svých potomků.
– PETRA ZACHATÁ, Divadelní noviny
LUKÁŠ BRUTOVSKÝ (1988) vystudoval režii a dramaturgii na VŠMU v Bratislavě. Působí jako režisér, překladatel a autor – za divadelní hru Na oběd získal první místo v soutěži Dráma 2009, také byl nominován na objev sezóny a na nejlepší režii sezóny v prestižní anketě Dosky 2011. Na českých scénách se poprvé představil v Městském divadle Kladno (Praporky ve větru), následně na sebe upoutal Maryšou v brněnském HaDivadle, za niž získal Cenu Divadelních novin. Dále pracoval v pražském Švandově divadle (Misantrop), Národním divadle moravskoslezském (Deník mého otce), Divadle Petra Bezruče (PS: …odepiš!), Městských divadlech pražských (Husitská trilogie), v Národním divadle Brno (Doktorka, Bez roucha, R/Evoluce) a nejnověji v Činoherním klubu (Hráči). Režíruje také v řadě slovenských divadel, velký úspěch měla jeho inscenace Karvašovy Půlnoční mše ve Slovenském národním divadle. Od roku 2015 je uměleckým šéfem martinského Slovenského komorního divadla. V roce 2021 hostovala na festivalu Divadlo jeho autorská inscenace D1 (pracovní název), první díl volné trilogie, jejíž další díl, Iocasté, vznikl jako koprodukce martinského divadla a Městských divadel pražských v roce 2022 a poslední díl Odliv uvedlo letos Slovenské národní divadlo.
SLOVÁCKÉ DIVADLO opakovaně přesahuje svou působností význam regionální scény. Pod uměleckým vedením Lukáše Kopeckého zve ke spolupráci zkušené režiséry i ty z mladší generace s občerstvujícím pohledem. V alternativní dramaturgické linii SLoffÁCKÉ DIVADLO nabízí současné hry v netradičních prostorách (rockový klub, školní třída). Svou práci představuje na předních festivalech. Společně s Městským divadlem Zlín pořádá přehlídku ZARÁZ, seznamující odbornou veřejnost se svými nejlepšími inscenacemi.
