MÁJ Lyrickoepická poema Karla Hynka Máchy, vydaná roku 1836, bývá považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Obávaný vůdce loupežníků zabíjí svůdce své milé a netuší, že jde o vlastního otce. Je uvězněn a v noci před popravou přemýšlí o svém osudu a loučí se se životem. Jeho zpověď odhaluje duši rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života. Přesto bývá Máj často interpretován jako pouhá apoteóza přírody a lásky.
Jiří Austerlitz a skupina Boca Loca Lab se ve své tvorbě zaměřují na voicebandové stylizace textů a scénické kompozice na hranici divadla a hudby. Ve své inscenaci zbavují slavnou báseň sentimentu a zdůrazňují její vášnivé, kruté a palčivé momenty. Jejich Máj je především o hrůze z nicoty a hledání smyslu života. Čtvero herců virtuózním způsobem přechází od voicebandových sborů k niterným sólovým výpovědím, hudebník Michal Cáb jim přímo na scéně odpovídá pomocí nástrojů, hlučítek, ťukátek, vábniček a modulárního syntetizátoru.
Je zjevné, proč se o skutečných tématech Máje v čítankách nemluví: jsou velmi intimní, bolestivá a nepříjemná. Jenomže proto taky mohou vést k určité katarzi. Máj je dobrý příklad toho, jak školními hodinami literatury potenciální čtenáře blokujeme před hlubokou osobní zkušeností.
Mácha propojuje myšlenkový obsah veršů s rytmem a zvukovostí hlásek do takové míry, že mi to vyráží dech. Jenom příklad: spoutaný vězeň ve své kobce náhle vstane, a tu „nocí řinčí řetězů hřmot“. Ty hlásky dělají přesně to, co řetězy ve skutečnosti! Takže svými postupy se snažím o to, rozkrýt tyhle souvislosti, nechat zajiskřit hudebnost básně. Jde mi o to, aby posluchač s naší pomocí překonal kulturní škatulky „báseň“, „nedělní chvilka poezie“, „klasika“ – a aby skutečně slyšel a vnímal.
– JIŘÍ AUSTERLITZ, v rozhovoru s Renatou Venclovou pro Český rozhlas
JIŘÍ AUSTERLITZ / ADÁMEK (1977) Vystudoval režii na pražské DAMU, kde nyní působí jako pedagog. Vyvinul originální typ sonického divadla, ve kterém je největší důraz kladen na hlasový projev a prokomponování hlasů. Ve scénářích a libretech využívá hru s rozkládáním slov na slabiky a zvuky, s rytmizací řeči či s imaginárním jazykem. Svůj specifický přístup rozvíjí především s divadelní skupinou Boca Loca Lab, kterou založil v roce 2007. S ní vytvořil autorské projekty Tiká tiká politika (2006, ocenění Music Theatre now! v Německu a festivalu Kontakt v Polsku), Evropané (2008, ocenění festivalu Mess v Bosně a Hercegovině), Požár 1911 (2011), Řekni něco (2013), Čtyři tři dva jedna (2014) či operu Bludiště seznamů (2016). Pravidelně režíruje také v pražském divadle Minor. Na Nové scéně Národního divadla vytvořil scénickou koláž z porevolučních let Po sametu (2014) a politicko-společenskou inscenaci Nová Atlantida (2018). Zvukové kompozice vytváří i pro Český rozhlas (Tiká tiká politika v rozhlasové verzi, Manželské minutky ad.). O propojení divadelní tvorby s hudebními a kompozičními principy píše i teoreticky, především ve studii Théâtre musical / divadlo poutané hudbou (NAMU, 2011) a v řadě článků pro Svět a divadlo, jehož byl několik let redaktorem.
MICHAL CÁB (1980) je hudebník, výtvarník a pedagog. Vystudoval teologii, postgraduálně pak AVU v ateliéru Intermédia III Tomáše Vaňka. Jako hudebník tvoří především noisové improvizace a programování v jazyku Pure Data. Spolupracuje s řadou divadelních a výtvarných umělců na divadelních i výstavních projektech. Své syntetizátory a další hudební nástroje si často vyrábí sám.
BOCA LOCA LAB Divadelní skupinu Boca Loca Lab založil v roce 2007 režisér a autor Jiří Adámek (později přijal jméno Jiří Austerlitz). Skupina se soustřeďuje na realizaci scénických forem vycházejících z principů hudební kompozice a v posledních letech sahajících až k prvkům výtvarné instalace. Dalšími typickými znaky jsou minimalistické herectví, experiment s textem i hlasovým projevem, a také specifické zacházení s objekty, v nichž se odráží loutkářství i výtvarný konceptualismus. Mezi nejnovější divadelní inscenace patří Oči v sloup (2019), Lidé chodí sem a tam (2021) a Máj (2022).
