Můj boj. Zamilovaný muž

MŮJ BOJ. ZAMILOVANÝ MUŽ Šestidílná autobiografická románová série norského spisovatele Karla Ove Knausgårda s názvem Můj boj se okamžitě po vydání stala celosvětovou senzací. Knausgård, často přirovnávaný k modernímu následovníkovi Marcela Prousta, na ploše tří a půl tisíce stran otevřeně mapuje svůj život v extrémním detailu a s nevídanou upřímností, která vyprovokovala soudní spory i kontroverzní přijetí. Východiskem inscenace se stal druhý díl, který skrze upřímné a hluboce osobní vyprávění líčí životní období, kdy autor opouští svou první ženu i rodné Norsko a usazuje se ve Stockholmu. Právě zde poznává Lindu, do níž se intenzivně zamiluje, založí rodinu a stává se otcem. Ústředním tématem knihy i inscenace je láska – avšak ne idealizovaná, nýbrž láska vnímaná jako zápas, v němž se zrcadlí i každodenní těžkosti a pochybnosti. Knausgård neuhýbá před nepříjemnými pravdami a s nesmírnou otevřeností zkoumá své vztahy, vnitřní pocity i myšlenky, čímž vytváří syrový a přesvědčivý obraz svého „boje“. Pro inscenační tým se jedná už o několikátou inscenaci na motivy prozaické knižní předlohy – po úspěšných adaptacích Bernhardova Mýcení, Balzacových Ztracených iluzí a Tolstého Vzkříšení se skrze Knausgårdovo dílo zabývají tématy manželského vztahu, mužské křehkosti, rodičovství kontra psaní i prosté každodennosti našich životů. Všednodennost se tu prolamuje v existenciální drama. Inscenace Můj boj. Zamilovaný muž byla v Cenách divadelní kritiky nominovaná v kategorii Nejlepší inscenace a oceněná v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon roku 2025 pro Miloslava Königa.

Inscenaci se daří působivě zprostředkovat křehkou intimitu nebývale otevřené zpovědi, v níž Knausgård poodhaluje mnohé z úskalí partnerského života se vší syrovostí a opravdovostí. Vedle vynikajícího výkonu M. Königa se nikdo neztrácí, všichni podávají soustředěné, autentické výkony, nadto svěřené role ztvárňují s civilním odstupem, což je v kontextu Mikuláškova režijního rukopisu, bohatého na výraznou hereckou stylizaci, osvěžující. Potlesk M. Cpinovi za scénografické řešení, důvtipně efektivní a metaforicky podtrhující, že smíme nahlédnout opravdu až do skříně těch nejniternějších autorových pocitů.
HELENA GRÉGROVÁ, i-divadlo.cz

„König naproti tomu důsledně drží nejednoznačnost postavy, chvíli je okouzlujícím intelektuálem, pak sebestředným vzteklíkem, potom utahaným rodičem, jindy zase zakřiknutým synem tápajícím ve vztahu k vlastní matce (Dita Kaplanová). V jeho projevu se střídá civil až podehrávání s vyhrocenou expresí v poměru, který je radost pozorovat a zapisovat si do anketních nominací. Postupně by takhle šlo vyjmenovat a ocenit i všechny ostatní účinkujících, kteří se vedle dominantního Königa rozhodně neztrácejí. Přitom se tu neodehrávají žádné překvapivé kreace: Jiří Vyorálek dění na jevišti uzemňuje s fortelnou přímostí, Dita Kaplanová zastupuje zvláštně éterické postarší ženy, herci a herečky se tu zkrátka nacházejí v polohách, které jim dobře sedí. V tom je asi nenápadná síla téhle nečekaně vynikající inscenace – v absolutní, nevzrušeně prosté profesionalitě, která přitom nesklouzává k rutinérství.
VOJTĚCH VOSKA, Nadivadlo.cz

Titulní role výborně sedla Miloslavu Königovi; tak soustředěný a manýr prostý výkon nepředvedl už hodně dlouho. Lehce podehrává, aniž by přitom ubíral na intenzitě, hlavním plusem jeho pojetí je však nejednoznačnost a neuchopitelnost (obé byl nepochybně záměr). Karl Ove je zároveň politováníhodný, zábavný i protivný. Základní polohou je sice trochu ukňouraná a zajíkavá sebelítostivost, dokáže se však prezentovat i jako vtipný nebo sebeironický kumpán. Stejné je to s jeho zarputilým hledáním muže v sobě samém: občas působí trochu směšně, ale určitě mu nelze upřít úsilí a skoro dojemnou opravdovost.
VLADIMÍR MIKULKA, Svět a divadlo

Ač jsou Knausgårdovy knihy jeden mocný nepřetržitý proud myšlenek a vzpomínek, na Zábradlí se Mikuláškovi se Štědroňovou podařilo z nedramatického textu vystavět silnou výpověď o dnešní době. Tvůrci z autorova textu destilují silné momenty, tedy partnerské neshody, vztah s matkou i tchyní, váhání nad rodičovstvím, blížící se porod i třeba kulturní rozdíly, které Nor v čistě švédské společnosti pociťuje.
TOMÁŠ ŠŤÁSTKA, iDNES.cz

JAN MIKULÁŠEK (1978) Působil jako umělecký šéf brněnského divadla Polárka, dále jako umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče a pravidelně spolupracoval s brněnským divadlem Reduta. V roce 2013, kdy umělecký šéf Reduty Petr Štědroň převzal vedení Divadla Na zábradlí, se Jan Mikulášek stal kmenovým režisérem téže scény. S Divadlem Na zábradlí získal v roce 2011 Cenu Divadelních novin za tvůrčí počin v kategorii činohra za inscenaci Korespondence V+W, v roce 2013 Cenu Alfréda Radoka za inscenaci roku, kterou se stala Zlatá šedesátá, v roce 2018 Cenu Divadelních novin za tvůrčí počin v kategorii činohra za inscenaci Mýcení a ve stejném roce za tutéž inscenaci obdržel ještě Cenu Josefa Balvína, kterou uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka. Kromě DNz spolupracuje s dalšími scénami, v posledních letech s Národním divadlem (Spalovač mrtvol, Maryša, Kouzelná země, Stát jsem já, Farářův konec) a s Divadlem Husa na provázku (Don Quijote, Chazarský slovník, Sága rodu Marxů, Everybody hurts). Režijní přístup Jana Mikuláška se často opírá o dramatizace románů, původní scénáře či autorské divadlo. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Na divadle jej nejvíce zajímá kontrast – napětí mezi precizností a ledabylostí, mezi strojeností a autentičností, mezi zběsilostí a klidem.

DIVADLO NA ZÁBRADLÍ Tradice Divadla Na zábradlí je podepřena působením řady významných osobností – divadlem mimo jiné prošel Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Grossman, Evald Schorm či Petr Lébl. Od svého vzniku hrálo Divadlo Na zábradlí významnou roli ve společensko-kulturním kontextu země, vznikla zde řada inscenací, která reprezentovala Českou republiku i v zahraničí a působila tu a působí plejáda významných hereckých osobností. Od sezóny 2013/2014 stojí v čele divadla Petr Štědroň, Dora Štědroňová a Jan Mikulášek, jejichž směřování inklinuje k nepravidelné dramaturgii a k autorskému divadlu. V sezoně 2023/24 získala Anežka Kubátová za roli manželky Pavla Juráčka Dani Horákové v inscenaci O Pavlovi Cenu divadelní kritiky i Divadelních novin. O rok později získali Cenu Thálie Kateřina Císařová (za roli Káti Maslovové ve Vzkříšení) a Miloslav König (za roli Michela Houellebecqa ve Veřejných nepřátelích) a čerstvě je divadlo nositelem titulů Divadlo roku 2025, Ženský herecký výkon (Magdaléna Sidonová) a Mužský herecký výkon roku 2025 (Miloslav König). Kromě intenzivní tuzemské hostovací činnosti se zároveň podařilo uskutečnit řadu zahraničních zájezdů po celé Evropě i jinde (Velká Británie, Kolumbie, Německo, Francie, Polsko, Maďarsko, Slovensko, USA aj.).