NA PRVNÍ POHLED Strhující výpověď o hledání spravedlnosti v soudním systému, který má tendenci před znásilněním zavírat oči, přináší mimořádnou sólovou příležitost pro Marii Štípkovou. Zpověď mladé obhájkyně se zaměřuje na to, jak moc se může lišit subjektivní zkušenost a to, co za skutečnost považuje justice. Dynamické soudní drama nechává nahlédnout do právnické taktiky a techniky kladení otázek, jež často vedou k ospravedlnění mužů nařčených ze znásilnění. Zároveň je však osobním příběhem ženy, jež i přes znalost pravidel hry náhle ztrácí víru ve spravedlnost.
Režisérka Lucie Ferenzová převádí onu spletitou plejádu emocí, která se se silným tématem pojí, na jeviště citlivě pomocí jednoduchých, ale o to silnějších obrazů. Sžírající bezmoc hrdinky zprostředkuje prudké sólo na bicí (živý hudební doprovod obstarává Markéta Ptáčníková). Kostým s přehnaně vycpanými rameny vytváří obraz ženy, která chce působit silně, ale ve skutečnosti se ztrácí i sama sobě. Inscenace ctí rytmus, který monodrama potřebuje, aby si drželo dynamiku, a zároveň nepozbývá naléhavosti. […] Přechod [Marie Štípkové] od nesympaticky naduté právničky po zoufalou oběť, s níž nelze než mít soucit, zaskočí. Nevíte, jak se stalo, že v jedné chvíli byste Tesse nejradši dali pěstí a ve druhé ji vroucně, chlácholivě objali. Nevíte jak, ale věříte Štípkové všechno, každé drzé ušklíbnutí, každou slzu. Na první pohled je nakonec hlavně apelem, ale v tomhle případě ne přehnaným, ne didaktickým. V Česku se o redefinici trestního činu znásilnění mluví už nějakou dobu (viz např. činnost organizace Konsent). Možná by výlet do divadla pomohl řadě zákonodárců uvědomit si, že se – jak s dunivou naléhavostí v hlase prohlašuje Štípková na samém konci inscenace – opravdu musí něco změnit.
– ELIŠKA HANKOVCOVÁ, Nadivadlo
I když bude po dějové stránce od začátku až do konce divákovi jasné, co se bude dít (Millerové hra je lineární a silně předvídatelná), čeká jej strhující večer. […] Marie Štípková totiž v úloze Tessy podává fyzicky i psychicky vyčerpávající a zcela autentický výkon, který by si příští rok zasloužil nějaké ocenění. V úvodu diváky zaujme temperamentem své postavy, která míří k profesním výšinám. Následně jim připraví až fyzicky nepříjemné chvíle, když popisuje znásilnění a posléze pochybovačné pocity, plíživý stud, výčitky i cestu na policii. Hutnou atmosféru, kterou se zhruba v polovině večera podaří znázorněním těch nejtěžších chvil vybudovat, pak představení neztrácí až do samotného soudního finále. Štípkové pomáhá Ferenzové citlivá režie a chytré nápady. Atmosféru jitří živé bicí i zpěv Markéty Dvořákové Ptáčníkové, která čas od času do děje vstoupí, aby vypomohla menší rolí. V úvodu večera se Štípková před diváky postaví v uniformě, která pomáhá vyjádřit její profesní zarputilost. Ta samá uniforma však Tessu v závěru večera dusí a přerůstá, takže jako žalobce působí zcela nicotně.
– TOMÁŠ ŠŤÁSTKA, MF Dnes
LUCIE FERENZOVÁ (*1981) Vystudovala bohemistiku na FF UK a režii na DAMU. V letech 2010–2014 byla zaměstnána jako dramaturg-lektor v Divadle Na zábradlí. Založila divadelní spolek Kolonie, se kterým pravidelně na jeviště uvádí soudobou literaturu (např. Lucie Faulerová, Bianca Bellová, Sally Rooney, Elfriede Jelinek). V současnosti působí jako kmenová režisérka pražského A studia Rubín, kde spolu s Dagmar Fričovou inscenuje autorské texty (např. Pravidla úklidu, Propast). Tvorbě pro děti se aktuálně věnuje v brněnském divadle Polárka, kde režírovala dramatizaci knihy Fridy Nilsson Gorila a já. Pro Kolonii z.s. píše autorské pohádky a pro Český rozhlas napsala hru pro děti Jezerní prales. Je režisérka, autorka, dramaturgyně a zastupující umělecká šéfka A studia Rubín. V minulosti spolupracovala s Divadlem X10, Divadlem D21, Divadlem NoD, DJKT Plzeň, Městským divadlem v Mostě, Divadlem KOMEDIE, Divadlem LETÍ, HaDivadlem aj.
ŠVANDOVO DIVADLO NA SMÍCHOVĚ navazuje na dlouholetou tradici předchozích souborů sídlících v této budově. Činoherní představení se zde hrají na dvou scénách, ve Velkém sále a v komornějším prostoru tzv. Studia. Repertoárově se studiová scéna orientuje na aktuální společenská témata a tabu, hlavní scéna vedle klasických kanonických titulů uvádí současnou autorskou tvorbu v osobitých interpretacích silných režijních osobností. Mezi významné aktivity divadla patří i programy pro děti a mládež. Švandovo divadlo je aktivní i v mezinárodní spolupráci a „exportu“ české činohry do zahraničí. Dále svou působnost rozšiřuje v novém prostoru Tvůrčího domu Elišky Peškové, který ve spolupráci se Švandovým divadlem funguje od září 2023. Tento prostor nabízí širokou škálu workshopů a dílen pro všechny věkové kategorie, jednotlivce i skupiny a vytváří zázemí pro dětskou dramatickou tvorbu.
