PES NA CESTĚ „Ani takové knihy – katedrály, jaké se vydávaly kdysi, dnes už nenajdeme; dnes vycházejí takové ty moderní kostely: pěkné na pohled, světlé a útulné. Dá se v nich příjemně posedět, ale věřit se v nich nedá,“ píše na konci své knihy Pes na cestě slovenský prozaik, překladatel a esejista Pavel Vilikovský. Strhující adaptaci této současné novely, ve které autor skrze své alter ego Iks Ypsilon přemítá o povaze slovenského národa, uvedl Dušan D. Pařízek, který tak poprvé vstoupil na slovenskou scénu. Postavu spisovatele Iks Ypsilon rozdělil režisér mezi čtyři protagonisty a jejich ústy ohledává témata domova, národa či vlastenectví. „Inscenovat Vilikovského společenskokritický text v době, kdy je pod vedením ministryně Martiny Šimkovičové ohrožena nezávislost slovenské kultury (připomínám zánik bratislavské Kunsthalle, která se stala součástí Slovenské národní galerie, nebo současné diskuse o transformaci nezávislé státní instituce RTS – Rozhlas a televize Slovenska), je čin, o němž má být slyšet,“ přesně shrnuje Iva Mikulová. Apelativnost a spoluzodpovědnost za stav věcí nejen kulturních čiší z inscenace, která je dalším výrazným opusem režiséra, jenž soustředěně a usilovně rozvíjí svou koncepci divadla označovaného jako „dogmatický minimalismus“. Asketičnost při volbě vnějškových divadelních prostředků dává prostor výrazné interpretaci textů, koncentraci na zvolené téma, které se vždy vztahuje k aktuálnímu společensko-politickému dění. I v této inscenaci Pařízkův rukopis výrazně spoluvytváří kostýmní výtvarnice a scénografka Kamila Polívková a hudební skladatel Peter Fasching.
Z dnešní perspektivy se může zdát, že Vilikovský napsal Psa na cestě Pařízkovi takříkajíc na tělo. Obsahuje v sobě totiž všechna témata, která režisér ve své tvorbě dlouhodobě sleduje: hledání identity národů střední Evropy, vztah jednotlivce a národa, politická a společenská zodpovědnost jednotlivce, rysy malosti v uvažování lidí a další společenskokritická témata. Každé z nich je v textu a jeho adaptaci variováno a ohledáváno z různých – humorných, smutných a někdy jen prostě upřímných a nic si nenalhávajících – perspektiv.
– IVA MIKULOVÁ, Divadelní noviny
Obdobu scénického řešení scény známe z předchozích Pařízkových inscenací, stejně jako meotarové projekce (zde na velké bílé plochy po stranách a nad jevištním prostorem), hru s baterkou, světlem a stíny nebo devastaci prvků scény. Na jevišti slovenského ND jako by se vše ale dostalo do ideální konstelace, jejímž základem je vynikající text a herci. Zmíněná čtveřice nepředstavuje jen hlavního hrdinu, ale i všechny ostatní postavy. V milostné scéně stárnoucího muže, jehož tělo sexu „ne že odvyklo, ono už přestalo i vzpomínat“, a Rakušanky, kterou náhodně potkal při svém putování, hraje ženu vousatý Kostelný, v červené koupací čepici, v tílku, s vypracovanými bicepsy. A přesto je to scéna úchvatná, něžná, překvapivá, navíc podaná s humorem. Humor a ironie jsou i jinde v inscenaci kontrapunktem hněvivého spílání a deziluze, s nimiž se (přesně dávkované) střídají stejně rychle jako herci v rolích.
– KAMILA ČERNÁ, Lidové noviny
DUŠAN DAVID PAŘÍZEK (1971) Studoval komparatistiku a divadelní vědu na univerzitě v Mnichově a herectví a režii na pražské DAMU. V roce 1998, ještě za studií, založil Pražské komorní divadlo, které od roku 2002 do roku 2012 působilo v Divadle Komedie. Scéna byla několikrát oceněna titulem „Divadlo roku“. Kromě řady prvních provedení a prvních českých uvedení (mimo jiné Wernera Schwaba, Elfriede Jelinek, Petera Handkeho a Thomase Bernharda) se zde zabýval autory jako Robert Musil nebo Franz Kafka. Od roku 2002 režíroval ve velkých divadelních domech v Německu a Švýcarsku, přičemž byl většinou také autorem scénografie, mimo jiné v Schauspiel Köln, Deutsches Theater Berlin (koprodukce se Salzburger Festspiele), Deutsches Schauspielhaus Hamburg, Schauspiel Hannover, Theater Bremen, Schauspielhaus Düsseldorf a Schauspielhaus Zürich. Po první režii ve Vídni v roce 2014 v Akademietheateru (Směšná temnota) inscenoval v roce 2015 v rámci Wiener Festwochen v koprodukci s pražským Studiem Hrdinů svou adaptaci Haška Kauza Schwejk. Ve vídeňském Volkstheateru uvedl v sezóně 2015/16 vlastní adaptaci Starých mistrů Thomase Bernharda a Sebeobviňování Petera Handkeho, tamtéž byla v této sezóně k vidění jeho převzatá inscenace z düsseldorfské činohry, první provedení inscenace Nora³ od Henrika Ibsena a Elfriede Jelinek. V sezóně 2016/17 inscenoval ve Volkstheateru Loď bláznů Katherine Anne Porter. V roce 2012 přišlo pozvání Pařízkovy inscenace Faust 1–3 od J. W. von Goetha spolu se sekundárním dramatem FaustIn and Out Elfriede Jelinek (první provedení, 2012, Schauspielhaus Zürich) na berlínské Authorentheatertage a v roce 2013 na Mülheimer Theatertage. V roce 2015 byl pozván na berlínské Theatertreffen a na Mülheimer Theatertage se Směšnou temnotou (první provedení, 2014, Burgtheater Wien), která získala ocenění jako nejlepší inscenace roku a scénografie roku v anketě kritiků časopisu Theater heute a jako nejlepší německojazyčná inscenace byla oceněna Nestroyovou cenou za rok 2015. V sezóně 2017/18 inscenoval Dušan David Pařízek první rakouské provedení hry Před východem slunce od Ewalda Palmetshofera podle Gerharta Hauptmanna v Akademietheateru. Inscenace získala Nestroyovu cenu za nejlepší režii v roce 2018. Ifigenie v sezóně 2018/19 byla jeho první prací v činohře v Bochumi. V následující sezóně režíroval mimo jiné Čechovovy Tři sestry v Brémách. Jeho tvorbu lze vnímat jako studii vztahů uvnitř středoevropských zemí a národních identit, které jsou navzdory společné historii značně různorodé a jejichž národní mýty je žádoucí podrobit revizi – Štěstí a pád krále Otakara (2019) na prknech Volkstheateru s Karlem Dobrým v hlavní roli. Inscenací Zdeněk Adamec + Sebeobviňování Petera Handkeho v Divadle Na zábradlí se Dušan D. Pařízek po dlouhých letech vrátil jako divadelní režisér do Prahy a nyní je jeho tvorba spjata především s pražským Divadlem X10 (Moskoviáda, Na západní fronta klid / Zelené koridory).
ČINOHRA SLOVENSKÉHO NÁRODNÍHO DIVADLA zahájila svou činnost v roce 1920. Na slavnou tradici mimořádných hereckých osobností, které v ní působily po celé století, navazuje dnešní soubor pod vedením posledních uměleckých šéfů – Romana Poláka (2012–2017) a Michala Vajdičky (2018–2019). Od roku 2021 stojí v čele Činohry dramaturgyně Miriam Kičiňová. Repertoár této scény tvoří klasické dramatické texty, inscenace původních her, adaptace próz, mapování bílých míst slovenské historie. V posledních letech se Činohra SND pravidelně účastní divadelních festivalů v Toruni, Hradci Králové, Zlíně, Brně, Olomouci, Plzni i v Nitře, hostuje rovněž v Národním divadle v Praze, v Brně, Budapešti, Bukurešti, Lublani a ve Vídni.
