Ve španělském románu z roku 1993 La saga de los Marx se současnost prolíná s historickou perspektivou 19. století – mrtví ožívají a vypovídají, komentují události, přou se s živými i mezi sebou. Rodinný portrét, který se spisovatel na tomto pozadí pokouší načrtnout, je bez ustání anachronicky potvořen Marxovým aktuálním mediálním obrazem. Zkrachovalý reálně socialistický svět zaplavuje prázdná konzumní společnost, jež vítězí nad vším. „Goytisolo se nenechavá svázat běžnou logikou příběhu, tím spíš historickými fakty. Karel Marx tak může v televizi spolu se svou rodinou sledovat rozpad východního bloku a invazi zubožených albánských uprchlíků na italské pláže obsazené smetánkou kapitalistického západu. Sleduje fetišizaci svého učení v podobě portrétů a bust s Leninem i svou osobou. Přihlíží výprodeji laciného šuntu, který má připomínat dávný svět sovětského impéria,“ napsal Petr Šmíd o španělské knize. Jan Mikulášek ve své rozvolněné adaptaci knihy divadelně zprostředkovává mnohovrstevnatou odpověď, která kolážovitě spojuje text španělského autora Juana Goytisola s vlastním viděním a přístupem k fenoménu Marx. Snaha o portrét historické osobnosti je neustále nabourávána mnohostí pohledů tematických i žánrových – činoherní psychologické výjevy z Marxova života střídají metaforické obrazy (průvod zombie pionýrů) i videozáznamy s dnešním pohledem na Marxe.
Inscenaci otevírá směšná fraška kolem instalace Marxovy sochy, zkamenění filozofa, jenž s karatelsky trčícím ukazovákem míří do publika, jako by bylo leitmotivem celé inscenace. Ta má svým způsobem podobu koláže, v souladu s předlohou ohledává fenomén Marx z mnoha často i protichůdných stran a v tom tkví její hravá energie, kterou udržují výborně sehraní herci.
– JANA MACHALICKÁ, lidovky.cz
Soubor Provázku dosahuje výjimečné kolektivní sehranosti a je radost je sledovat na jevišti.
– JAKUB ŠKORPIL, nadivadlo.cz
JAN MIKULÁŠEK (1978) působil jako umělecký šéf brněnského divadla Polárka, dále jako umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče a pravidelně spolupracoval s brněnským divadlem Reduta. V roce 2013, kdy umělecký šéf Reduty Petr Štědroň převzal vedení Divadla Na zábradlí, se Jan Mikulášek stal kmenovým režisérem téže scény. V roce 2011 získal Cenu Divadelních novin za tvůrčí počin v kategorii činohra za inscenaci Korespondence V+W, v roce 2013 Cenu Alfréda Radoka za inscenaci roku, kterou se stala Zlatá šedesátá, v roce 2018 Cenu Divadelních novin za tvůrčí počin v kategorii činohra za inscenaci Mýcení a ve stejném roce za tutéž inscenaci obdržel ještě Cenu Josefa Balvína, kterou uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka. Kromě DNz spolupracuje s dalšími scénami, v posledních letech s Národním divadlem (Spalovač mrtvol, Maryša, Kouzelná země, Stát jsem já) a především s Divadlem Husa na provázku (Don Quijote, Chazarský slovník, Sága rodu Marxů). Režijní přístup Jana Mikuláška se často opírá o dramatizace románů, původní scénáře či autorské divadlo. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Na divadle jej nejvíce zajímá kontrast – napětí mezi precizností a ledabylostí, mezi strojeností a autentičností, mezi zběsilostí a klidem.
DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU Přední brněnská scéna, která byla založena v roce 1967 a jejíž devízou byla nepravidelná dramaturgie (nová témata v původně nedramatických textech). U zrodu této progresivní scény stáli dramaturg Bořivoj Srba a režiséři Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer. Jedno z nejsvobodnějších divadelních seskupení si i přes obtíže v minulém režimu uchovávalo odvahu a svěžest, „Provázci“ hráli v Domě umění, který jinak fungoval (a funguje) jako prostor pro výstavy. Při své práci staví divadlo i dnes na svobodě projevu, otevřenosti dialogu a názorové pluralitě, prostřednictvím svých produkcí dlouhodobě usiluje o šíření těchto hodnot a kultivaci středoevropské občanské společnosti. V lednu 2019 se uměleckou šéfkou Divadla Husa na provázku stala oceňovaná česká režisérka Anna Davidová, která s sebou přivedla řadu nových spolupracovníků, mezi nimi i dramaturgy Kateřinu Menclerovou a Martina Sládečka. Ten ji na postu uměleckého šéfa nahradil na konci sezóny 2020/21. Koncepce, kterou rozvíjejí, klade důraz na nepodbízivou dramaturgii současných témat a neotřelých předloh. Důležitým momentem je také otvírání divadla rozmanitým estetikám i skupinám diváků.
