SOLNESS „Obrátí se to. Já to tuším. Cítím, jak se to blíží. Někdo přijde a začne požadovat: ustup mi z cesty! A za ním se poženou ostatní a budou hrozit a řvát: udělej nám místo – místo – místo! Kdepak, jen počkejte, pane doktore. Jednou se mládí přižene sem a zaklepe tady na dveře – “ (úryvek ze hry v překladu Františka Fröhlicha).
„Věčně aktuální," říkávali jsme se smíchem, když jsme se doma bavili o Ibsenovi. Tedy smáli jsme se jen my mladší, protože generace našich rodičů a prarodičů to do uvozovek vůbec nedávala. Pro ně byl Ibsen skutečně navždy aktuální. Zabývá se zásadními otázkami, je provokativní a kontroverzní i dnes, po více než stu letech, navzdory tomu, že se stal klasikem, navzdory modernismu, nesčetným školním esejům a neustálému uvádění. Ale jak moc nás provokuje spisovatel, o němž naši učitelé literatury tvrdí, že je provokativní? Jak důležitá, kontroverzní a hyperaktuální jsou ta díla, která obdivují naši dědové? (Pernille Rygg: Navždy relevantní, ha ha ha)
V Ibsenově dramatu se architekt Solness zuby nehty drží své pozice, odmítá svého mladého kolegu pustit dál a jeho plány odsouvá stranou. Odolává tlaku času, dokud se neobjeví mladá dívka z jeho minulosti a s ní i slib, který musí dodržet. Vzhledem k tomu, že Solnesse hraje ředitel Divadla I. Örkénye Pál Mácsai, který je nyní zhruba v Solnessově věku a který se zabývá otázkou, jak pokračovat v práci a jak divadlo zachovat „mladé“, je zřejmé, že by inscenace mohla reflektovat i tuto paralelu. A taky že ano: ve scéně z druhého dějství je z Mácsaiova rodinného archivu sestaven krátký film, kde zazní i jeho slavná recitace Petőfiho básně na koncertě Hiszünk a dalban (Věříme v píseň) v budapešťské sportovní hale na jaře 1994. Mácsai-Solness glosuje vystoupení karikaturním, vtipným komentářem. Inscenace Ildikó Gáspár (…) je překvapivou, energickou hrou, která diváky po celou dobu udržuje v napětí. A nejde ani primárně o tragické důsledky životních lží a sebeklamu, které jsou v ibsenovských adaptacích tak časté, ale spíše o možnost překonat sám sebe.
– LILLA TURBULY, Kútszélistílus.hu
Ildikó Gáspár vytvořila odvážnou a originální inscenaci o úspěšném a uznávaném staviteli Solnessovi, který se zmítá mezi narcismem a strachem z mladého kolegy, který by ho mohl nahradit. Inscenace chytře balancuje mezi Ibsenovou hrou a jejím převyprávěním a prožíváním jako osobního příběhu účinkujících herců: Solnessovu roli ztvárnil ředitel divadla Pál Mácsai, postavu jeho talentovaného kreslíře Ragnara ztvárnil Csaba Polgár, nedávno jmenovaný umělecký šéf tohoto studiového divadla.
– KAMELIA NIKOLOVA, Critical Stages
ILDIKÓ GÁSPÁR Maďarská divadelní režisérka působící v budapešťském Divadle Istvána Örkénye. Režírovala i v dalších evropských zemích, jako je Německo, Švédsko, Lotyšsko, Litva, Polsko a Srbsko. Věří, že každá látka v sobě obsahuje jedinečnou formu, a vždy se snaží pro inscenaci nalézt osobitou podobu. Společným rysem jejích prací je hravost a spontánnosti v jednání, důsledná a přísná struktura a pro inscenaci podstatná intenzivní vizualita. V Divadle Istvána Örkénye nastudovala mj. Horváthovu Víru, lásku, naději, Kafkovu Proměnu, Shakespearova Macbetha, Racinovu Andromaché.
ÖRKÉNY SZÍNHÁZ (Divadlo Istvána Örkénye) Jedno z nejvýznamnějších maďarských divadel, převážně činoherní, ale otevřené široké škále žánrů. Od svého založení uvedlo více než sto inscenací, od antiky k současným dílům. Velkou pozornost věnuje výběru kvalitního repertoáru, často užívá humoru, ironie nebo groteskních prvků. Jeho již desetiletý program divadelního vzdělávání otevřel jako jeden z prvních v Maďarsku novou cestu pro aktivní, společensky angažované spojení s publikem.
