Soudružky s kroužky

SOUDRUŽKY S KROUŽKY je loutková a multimediální inscenace, která se zaměřuje na život v normalizačním Československu. Zkoumá atmosféru doby prostřednictvím symboliky a vizuálních prvků, přičemž využívá jazykově bezbariérový přístup, aby byla přístupná širokému publiku. S důrazem na detaily reflektuje každodenní realitu a ideologii tehdejší společnosti.

 Vlastně je to docela roztomilé. Zvlášť pro pamětníky. Dominik Migač a spol. předvádějí miniaturní model z hloubi so-cia-li-stických osmdesátek, se všemi možnými typickými artefakty, od panelákového sídliště, přes autobus Karosa, podivně pojmenované stanice metra až po obchod s nekonečnou frontou na banány. Lze si zavzpomínat a třeba se taky trochu dojmout nad časy, které se (chválabohu!) už nikdy nevrátí. (…) Zhruba po půl hodině naštěstí roztomilá past zaklapne. Ve zbylých deseti minutách dojde na spartakiádu, ohavnou a ještě ohavněji zideologizovanou akci, kterou režim oslavoval sebe sama – a tady už je zcela jasno. Poetika se sice nemění, ale zástupy miniaturních cvičenců vyhlížejí spíš děsivě než roztomile, což ještě podtrhne doprovodný komentář plný dobových frází (předtím se nemluvilo vůbec). A pak už jen unavená cesta ústřední hrdinky domů na sídliště, banální a bezútěšná stejně jako svět, ve kterém se tahle reálněsocialistická žánrovka odehrávala.
VLADIMÍR MIKULKA, Nadivadlo

Tvůrci nevynechávají ani hru s perspektivou, při které využívají hned několik velikostí kulis i plošných loutek, jež se postupně množí. Normalizace produkuje armádu totožných soudružek. Inscenaci dynamizuje až téměř filmový střih, kdy jedna scenérie hbitě střídá druhou, aby potom následoval humorný detail.
KRISTÝNA VINAŘOVÁ, Spora

Inscenace (…) se hraje v kukátku velikosti staré televize s plošnými loutkami, či spíš loutečkami. Na jevišti (na pohyblivém pásu) doslova ubíhá den socialistické ženy, od ranní cesty autobusem po stání ve frontě na potraviny, listování dobovými módními časopisy, nákup v Kotvě, vše precizně výtvarně provedené. Tu trošku retro nostalgie, kterou podívaná v divácích může budit, ale zcela převálcuje tíživý pocit z nuceně jásavého optimismu, zaznívající z autentických televizních komentářů „pohybové symfonie tisíců těl“ – spartakiádního cvičení žen, na jevišti nádherně předvedeného miniaturními řadami cvičenkyň. Uniformita, sešněrovanost života, ztráta ženské přirozenosti a osobitosti – to vše v inscenaci zazní téměř beze slov, ale neobyčejně důrazně.
KAMILA ČERNÁ, Divadelní noviny

DOMINIK MIGAČ (1991) je herec a experimentátor v oblasti objektového, materiálního a multimediálního divadla. Vystudoval Katedru alternativního a loutkového divadla DAMU. Zaměřuje se na vytváření divadelních mikrosvětů a animaci miniaturních loutek, často pro svou tvorbu využívá multimédia a technologie, které pro něj tvoří esenciální součást díla. Jako tvůrce a performer na sebe upozornil již inscenací μSputnik. Ve své tvorbě se věnuje experimentálním přístupům a propojuje různé formy divadelního vyjádření. Jeho práce často reflektuje společenská témata a využívá inovativní prostředky k jejich ztvárnění. Příkladem jeho tvorby je již zmíněný μSputnik (2016) pro jednoho diváka nebo inscenace Prefaby (2019) o fenoménu paneláků, za kterou získal Cenu Divadelních novin v kategorii Loutkové divadlo. Obě inscenace byly v programu Mezinárodního festivalu Divadlo k vidění.

MARTA HERMANNOVÁ (1997) vystudovala režii a dramaturgii na KALD DAMU, během svého studia však absolvovala značnou část hereckých předmětů. Po studiu strávila dvě sezony v hereckém angažmá v loutkovém divadle Lampion na Kladně. Jako herečka a zpěvačka působí v souboru Veselé chvíle.

JAN PICHLER (1993) je herec a loutkář. Odmaturoval na Střední pedagogické škole v Prachaticích a potom začal studovat činoherní herectví na DAMU v Praze, odkud posléze přešel na Vyšší odbornou školu hereckou v Praze-Michli, kde úspěšně absolvoval, poté působil jako herec v divadle Lampion.