STŘÍPKY ŽENY Komorní rodinné drama, tématem jsou hranice mateřské lásky. Na kolik kousků je možné roztříštit ženskou duši a kdo ji dokáže poskládat zpátky? Stát se matkou není ostuda, ale stát se matkou, která nemiluje své dítě? Rodinná večeře otevírá vzájemné konflikty a staré křivdy. Každá z postav má své tajemství, které si s sebou přináší. Středobodem tohoto setkání je osobní tragédie hlavní hrdinky, jejíž trápení si berou za své i ostatní. Každý však ze své vlastní perspektivy. Je možné se očistit skrze trápení jiných? A je vždy nutné hledat viníka naší bolesti? Současná hra maďarské autorky se zabývá tématy tělesné a duševní integrity, mateřství, rodičovství a společenského pohledu a tlaku na ně.
Zařadit výchozí text žánrově je celkem obtížné. Má v sobě prvky vážného psychologického dramatu, tragikomedie i komedie zároveň. Režisér spolu s dramaturgem Peterem Galdíkem i s herci potenciálu textu využívají v plné míře. Publikum se baví, vzápětí však všem tuhne krev v žilách.
– LADISLAV VRCHOVSKÝ, ostravan.cz
Hra svou strukturou trochu připomíná Lettsův Srpen v zemi indiánů (dominantní nemocná matka a dcery), je ovšem sevřenější. Nabízí příležitost pro kvalitní herecké výkony, které žádný z účinkujících nepromarní. Oba pánové prezentují vlastně jakési bludné parazitující existence, dámy mají bohatší nabídku pro drobnokresbu charakterů v tom nejlepším slova smyslu.
– JAN KERBR, Lidové noviny
Dvojjediným srdečním svalem mimořádného projektu jsou pak dva výkony, jež nezdráhám se označit za impozantní. Kateřina Krejčí niterně, avšak nepateticky a za vydatného použití extra suchého humoru ztvárňuje mateřskou postavu zraňující i zraňovanou, přesto však nikdy nepřestávající milovat. A Alexandra Palatínusová stvořila fascinující bytost, moderní heroinu Maju, která je bez přehánění jedním z nejpřesvědčivějších portrétů současné ženy, s jakým se dnes můžete v divadle setkat.
– PETR KLARIN KLÁR, Divadelní noviny
JAN HOLEC (1988) patří k výrazným představitelům současné režie. Absolvoval DAMU, předtím studoval práva. V roce 2014 stál u zrodu divadelního spolku Spektákl, v němž výrazně projevil svou zálibu v jevištním zpracovávání klasických literárních děl (Dostojevského Uražení a ponížení, Lemova Solaris). V Klicperově divadle režíroval kromě Dorstova Fernanda Krappa také Františákovu dramatizaci Tolstého Anny Kareniny, spolupracoval i se souborem LETÍ, Národním divadlem Brno, Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích či Činoherním studiem Ústí nad Labem. V roce 2019 se stal uměleckým šéfem ostravského Divadla Petra Bezruče, i zde připravil pro jeviště ikonické předlohy jako Lásky jedné plavovlásky či Bratry Karamazovy, s projektem podle Kafkova Procesu se zúčastnil festivalu Divadlo v roce 2023.
DIVADLO PETRA BEZRUČE v Ostravě patří k umělecky nejvýraznějším divadlům v České republice, což potvrzuje řada ocenění i ohlasy diváků. Svůj dramaturgický plán Bezruči směřují zejména k mladým divákům a všem, kteří se nebojí aktuálních témat. Soubor disponuje vysoce ceněným uměleckým kolektivem, řada herců, kteří se u Bezručů vystřídali, se prosadila v celorepublikovém kontextu (Richard Krajčo, Lucie Žáčková, Tereza Vilišová, Filip Čapka, Jan Plouhar, Tomáš Dastlík, Jakub Burýšek, Markéta Matulová). Herecké kvality inscenací zajišťují i věrné stálice souboru jako Kateřina Krejčí či Norbert Lichý (zemřel v lednu tohoto roku). Originální dramaturgie zahrnuje moderní ztvárnění klasických titulů, dramatizace výrazných děl literatury či filmu a v neposlední řadě také práce s regionální tematikou.
