Svatá Johanka z jatek

SVATÁ JOHANKA Z JATEK Slavný, ale zřídka (v Čechách jen jedinkrát) inscenovaný lehrstück z prostředí masného průmyslu, zachycující nástup hospodářské krize v Německu konce třicátých let minulého století. Schillerem a Shakespearem inspirovaný text Dušan D. Pařízek výrazně upravuje, reinterpretuje a dokonce genderově převrací. V brechtovské polemice o machinacích, fungování trhu a bláhovosti spásy Pařízek hledá a nachází paralely k principům současného finančního podnikání a kořenům (nejen) bankovní a akciové krize z roku 2008. Do role „masného krále a lidumila“ Maulera obsadil svou tradiční spolupracovnici Stefanii Reinsperger a součástí týmu je též Kamila Polívková a Peter Fasching.

 Dlouholetá Pařízkova spolupracovnice totiž nevládne pouze masu, jak naznačuje přezdívka její postavy, ale kompletně celé inscenaci. Démonická prézentnost vizuálně rozkročená někde mezi Michalengelovou Venuší a zpěvákem kapely Prodigy Keithem Flintem z herečky činí běsnící energetické tornádo. I vzhledem k výstavbě celku – tedy hodina a čtyřicet minut, inscenovaná přestávka a epilogická desetiminutová druhá polovina – se jedná o mimořádný výkon. Prakticky bez vydechnutí, s maximální kadencí slov, s maximální oddaností koncepci. Neznamená to ovšem, že by ostatní herečky nebo jejich kolega nějak zaostával. Z absolutní koncentrace nevypadne nikdo – ani lidé, ani stroje.
MARTIN MACHÁČEK, Divadelní.net

 Rakouská herečka Stefanie Reinsperger je živel, smršť, tvárná, oslňující a schopná zahrát jakoukoli polohu a jít do všeho s obrovským nasazením a bez milosti k sobě samé. V Pařízkově inscenaci Brechtovy Svaté Johanky z jatek, kterou uvedl v Berliner Ensemble, hraje kapitalistu Maulera v ženském vydání. Stává se tak hlavní figurou hry a především velkolepou manažerkou nového střihu, která nehynoucí touhu po zisku mazaně balí do filantropie a pokryteckých žvástů.
JANA MACHALICKÁ, Divadelní noviny

DUŠAN DAVID PAŘÍZEK (1971) Studoval komparatistiku a divadelní vědu na univerzitě v Mnichově a herectví a režii na pražské DAMU. V roce 1998, ještě za studií, založil Pražské komorní divadlo, které od roku 2002 do roku 2012 působilo v Divadle Komedie. Scéna byla několikrát oceněna titulem „Divadlo roku“. Kromě řady prvních provedení a prvních českých uvedení (mimo jiné Wernera Schwaba, Elfriede Jelinek, Petera Handkeho a Thomase Bernharda) se zde zabýval autory jako Robert Musil nebo Franz Kafka. Od roku 2002 režíroval ve velkých divadelních domech v Německu a Švýcarsku, přičemž byl většinou také autorem scénografie, mimo jiné v Schauspiel Köln, Deutsches Theater Berlin (koprodukce se Salzburger Festspiele), Deutsches Schauspielhaus Hamburg, Schauspiel Hannover, Theater Bremen, Schauspielhaus Düsseldorf a Schauspielhaus Zürich. Po první režii ve Vídni v roce 2014 v Akademietheateru (Směšná temnota) inscenoval v roce 2015 v rámci Wiener Festwochen v koprodukci s pražským Studiem Hrdinů svou adaptaci Haška Kauza Schwejk. Ve vídeňském Volkstheateru uvedl v sezoně 2015/16 vlastní adaptaci Starých mistrů Thomase Bernharda a Sebeobviňování Petera Handkeho, tamtéž byla v této sezoně k vidění jeho převzatá inscenace z düsseldorfské činohry, první provedení inscenace Nora3 od Henrika Ibsena a Elfriede Jelinek. V sezoně 2016/17 inscenoval ve Volkstheateru Loď bláznů Katherine Anne Porter. V roce 2012 přišlo pozvání Pařízkovy inscenace Faust 1–3 od J. W. von Goetha spolu se sekundárním dramatem FaustIn and Out Elfriede Jelinek (první provedení, 2012, Schauspielhaus Zürich) na berlínské Authorentheatertage a v roce 2013 na Mülheimer Theatertage. V roce 2015 byl pozván na berlínské Theatertreffen a na Mülheimer Theatertage se Směšnou temnotou (první provedení, 2014, Burgtheater Wien), která získala ocenění jako nejlepší inscenace roku a scénografie roku v anketě kritiků časopisu Theater heute a jako nejlepší německojazyčná inscenace byla oceněna Nestroyovou cenou za rok 2015. V sezoně 2017/18 inscenoval první rakouské provedení hry Před východem slunce od Ewalda Palmetshofera podle Gerharta Hauptmanna v Akademietheateru. Inscenace získala Nestroyovu cenu za nejlepší režii v roce 2018. Ifigenie v sezoně 2018/19 byla jeho první prací v činohře v Bochumi. V následující sezoně režíroval mimo jiné Čechovovy Tři sestry v Brémách. Jeho tvorbu lze vnímat jako studii vztahů uvnitř středoevropských zemí a národních identit, které jsou navzdory společné historii značně různorodé a jejichž národní mýty je žádoucí podrobit revizi – Štěstí a pád krále Otakara (2019) na prknech Volkstheateru s Karlem Dobrým v hlavní roli. Inscenací Zdeněk Adamec + Sebeobviňování Petera Handkeho v Divadle Na zábradlí se Dušan D. Pařízek po dlouhých letech vrátil jako divadelní režisér do Prahy a nyní je jeho tvorba spjata především s pražským Divadlem X10 (Moskoviáda, Na západní frontě klid / Zelené koridory). V roce 2024 inscenoval ve Slovenském národním divadle adaptaci knihy Pavla Vilikovského Pes na cestě (nejlepší režie sezony a inscenace sezony v anketě Dosky 2024 a Grand Prix festivalu Nová dráma 2025). V červenci 2025 měla na Salzburger Festspiele v koprodukci s Burgtheater Wien premiéru jeho inscenace Krausových Posledních dnů lidstva.

BERLINER ENSEMBLE Soubor založili Bertolt Brecht a Helen Weigelová v roce 1949. Nejprve působili v Deutsches Theater a na zájezdech. V roce 1954 se přestěhovali do budovy Theater am Schiffbauerdamm, kde Berliner Ensemble působí dodnes. Po Brechtově smrti v roce 1956 vedla divadlo až do roku 1971 sama Weigelová. Teprve po nástupu její následovnice Ruth Berghausové se repertoár rozšířil i na jiná než brechtovská díla, jejichž inscenace v Berliner Ensemble byla považována za kanonická. Berghausová dávala prostor nekonformním režisérům, jako byl Einar Schleef a Heiner Müller. Na základě protestů Brechtových dědiců a z rozhodnutí ústředního výboru Jednotné socialistické strany Německa byla z vedení v roce 1977 odstraněna a nahradil ji Brechtův žák a agent tajné služby STASI Manfred Wekwerth, který divadlo vedl do roku 1991. O rok později svěřil berlínský senát vedení Berliner Ensemble hned pěti intendantům: Peteru Zadekovi, Peteru Palitzschovi, Heineru Müllerovi, Fritzi Marquardovi a Matthiasi Langhoffovi. Hudebním ředitelem (funkce zastávaná dříve např. Kurtem Weillem, Hannsem Eislerem či Paulem Dessauem) se stal Alexander Frey. Pod jejich vedením byl v roce 1993 Berliner Ensemble privatizován a převeden na společnost s ručením omezeným. Po Müllerově smrti v roce 1995 začalo složité hledání nového vedení divadla, které vedlo k tomu, že soubor byl v roce 1999 de facto rozpuštěn. Situaci navíc komplikovala okolnost, že budovu získala nezisková organizace vedená dramatikem Rolfem Hochutem, který s ní měl své vlastní záměry. Město Berlín nakonec vše urovnalo a v roce 2000 stanul ve vedení obnoveného Berliner Ensemble Claus Peymann, kterého v roce 2017 vystřídal Oliver Reese.