TRÓJANKY V Divadle Wybrzeże, přesněji v gdaňských loděnicích, uvedl v roce 2004 Jan Klata dnes již legendárního Hamleta pod názvem H. Šlo o výrazný politický pamflet, krutou obžalobu polských elit po roce 1989. Po mnoha letech se sem Jan Klata vrátil s antickou klasikou a opět ve výrazné úpravě a interpretaci. V Trójankách zachycuje Euripides ráno po dobytí Tróje. Trója padla, zánik města odsuzuje jeho obyvatele k trvalé zkáze, ale agónie ještě definitivně neskončila. Největší utrpení teprve přijde. Zůstal jen písek, sypká hmota, z níž nic nevznikne, nic se nezrodí. Proces všudypřítomné destrukce zobrazuje oceňovaný scénograf Mirek Kaczmarek jednoduchými prostředky (písek a popel). Sedm žen a královna Hekabé (Dorota Kolak), která je vede, tvoří jedno tělo, byť rozdělené individuálním zoufalstvím a bolestí – vzniká portrét žen, doposud představitelek královské moci, zatlačených na samé dno lidské existence. Skrze tuto metaforu ponížených, pokořených, znásilněných Trójanek promlouvá režisér k situaci dneška, nejde však o konkrétní čas a prostor, jak naznačují ahistorické kostýmy, ale především o všeplatné poselství, že válka rozhodně nemá vítězů.
V neutuchajícím zoufalství, v přesvědčení, že již samotné zrození člověka je jeho zkázou, se Euripides v interpretaci Jana Klaty jeví jako zahořklý existencionalista, jakýsi antický Beckett. (...) Při pohledu na Dorotu Kolak člověka mrazí. Není tajemstvím, že je skvělá herečka. Nyní však – s ještě větší intenzitou než dříve – ukazuje, že dokáže cokoli, a precizně trefuje každičký tón. Jako Hekabé zosobňuje nejen samotnou podstatu Euripidovy tragédie, ale i utrpení každé matky, která se ztrátou dětí ztrácí i důvod žít. Její výkon je strhující. Síla Klatových Trójanek nicméně spočívá ve společné souhře celého souboru Divadla Wybrzeże. (...) Klata buduje dojem tragédie, aby následně ukázal, že podobných myšlenek ani pocitů dávno nejsme schopni. Postupně si přivykáme. A právě to je na vynikajícím gdaňském zpracování Trójanek nejděsivější.
– JACEK WAKAR, čtvrtletník Więź
Trójanky nejsou zasazeny do bezprostřední současnosti, ale zachycují nadčasovost válečné zkušenosti. Klata naznačuje, že viníci jsou z pohledu dějin anonymní masou bez tváře (nosí papírové masky). Apokalyptičtí násilníci, kteří proměnili životy obětí v jatka, se do paměti dalších generací výrazněji nezapíší. V této divadelní inscenaci, kde není hrdinů, však není nic černobílé.
– WIKTORIA FORMELLA, Nowa Siła Krytyczna
Klata přistupuje k zobrazení univerzální pravdy, že zlo nikdy neulpívá jen na jedné straně sporu, ale šíří se mezi všemi, vážně. Nenarušuje atmosféru groteskními prvky ani komediálními výstupy (vyjma samotného závěru hry), díky čemuž se utrpení obětí – psychické i fyzické týraní, kterým procházejí – až nesnesitelně protahuje. Inscenace je velice působivá. Jedná se o velkolepé dílo, jehož sledování je však těžké, až trýznivé.
– MAGDA MIELKE, Teatr dla wszystkich
JAN KLATA (1973) Dramaturg, režisér a novinář. Dva roky studoval režii na divadelní akademii ve Varšavě, ve třetím ročníku přešel na divadelní akademii v Krakově (PWST), kde studia dokončil pod vedením Krystiana Lupy. Po škole se věnoval různým profesím: působil mimo jiné jako copywriter, hudební publicista či režisér televizní talk-show. Klatovým režijním debutem byla inscenace Gogolova Revizora (2003) přeneseného do polských sedmdesátých let minulého století, uvedená v divadle ve Wałbrzychu. Inscenace zahájila Klatovu tendenci otevírat znepokojivé společenské a politické otázky, vsazovat texty do aktuálních souvislostí, zkrátka znejišťovat, provokovat, burcovat diváka. Klata vytváří silné inscenace opírající se o výraznou koncepci a interpretaci, pracuje většinou s radikálně upravenými klasickými texty. Jeho divadlo spojuje vysoké se soudobým kontextem, chová se jako sampler – kolážovitě míchá prvky různých souvislostí, řádů a oblastí. Je milovníkem citování a nového užití již vytvořeného. Klatovy inscenace jsou vždy společensky a politicky angažované, a proto často vyvolávají diskuse, kontroverze a skandály. Režisér Jan Klata byl ředitelem Národního divadla Teatr Stary v Krakově. Režíroval s velkým úspěchem ve Štýrském Hradci, Düsseldorfu, Berlíně, Bochumi, Drážďanech, moskevském MCHATu, opakovaně i v Praze v Divadle pod Palmovkou (Něco za něco, Faust). Jeho inscenace jsou zvány na významné evropské i světové festivaly: Biennale v Benátkách, festival Pařížský podzim, festivaly v Madridu, Dublinu, Soulu, Buenos Aires, Minsku, Berlíně, Pekingu a další. Za originální a progresivní interpretace polské i světové divadelní klasiky získal řadu ocenění. Festival Divadlo přiváží Klatovy inscenace opakovaně (Oresteia, Hra o matce a vlasti, Hamlet).
DIVADLO WYBRZEŻE V posledních letech patří k výrazným scénám na polské divadelní mapě, pyšní se obdobím uměleckých úspěchů i zájmu diváků a kritiky. Každoročně odehraje kolem pěti set představení, uvádí kolem deseti premiér a sbírá ceny na domácích i zahraničních přehlídkách.
