VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ „Svět se definitivně změnil. Intelektuálové už nejsou ani avantgardou lidstva, ani přecitlivělými jedinci upozorňujícími na možná společenská nebezpečí, nýbrž ‚osinou v zadku civilizace‘. Vadí, jednoduše vadí, protože svým věčným přemýšlením a angažovaností narušují pohodový klid samovolně běžícího systému. Stávají se ‚veřejnými nepřáteli‘, s nimiž je potřeba zatočit jako s nepříjemným hmyzem,“ píše v souvislosti s epistolární knihou Veřejní nepřátelé Petr Fischer. Dialog prostřednictvím dopisů, které si během šesti měsíců vyměňoval populární nihilista Michel Houellebecq s kaviárovým levičákem, filozofem Bernardem-Henrim Lévym, obsahuje témata hluboce filozofická i lidsky přízemní. Provokativní názorový střet semílá názory na Sartra, Kafku i na sex, na vztah k otci i k levici nebo na existenci Boha. Na jedné straně sebevědomý opálený intelektuál, na straně druhé depresivní romanopisec s věčnou cigaretou v koutku úst – jejich rozdílné názory na svět tvoří vysoce vznětlivou třaskavinu. V inscenaci Jana Mikuláška dochází k interpretaci těchto filozofických textů skrze přesné herecké ztvárnění a proměnlivou scénografii, která spoluvytváří slovům kontext i významové posuny.
Rozháraného, přesto ve vyjadřování pregnantního Houellebecqa ztvárnil Miloslav König. Koncentrovaným výkonem potvrzuje, že je to herec, na němž lze suverénně stavět repertoár. Nezaostává však ani jeho partner v rozpravě Václav Vašák, jehož Lévy v sobě má větší uměřenost a vnitřní klid. Výkony obou protagonistů spolu s režií, dramaturgií a důmyslnou výtvarnou oporou činí z Veřejných nepřátel titul aspirující na nejedno divadelní ocenění.
– MARCELA MAGDOVÁ, magazin.aktualne.cz
Ověřenému tvůrčímu týmu se opět podařilo uchopit nedramatický materiál plný bonmotů, zajímavých postřehů, ale také jízlivostí, programového cynismu a osobního producírování jako šťavnaté divadlo, vtipné, hravé a také překvapující nečekanými polohami, které dialog scénicky dotvářejí. (…) Samozřejmě že výsledný efekt také leží na bedrech herců a König s Vašákem se výborně doplňují a se vším, co jim přijde pod ruku, si uvolněně pohrávají, ve všem jejich počínání je pořád přítomná určitá sebeironie a komentující odstup, výborné je třeba jejich absurdní blbnutí s automatem na fotografie.
– JANA MACHALICKÁ, lidovky.cz
Nie je to po prvý raz, keď dramaturgička Dora Štědroňová a režisér Jan Mikulášek siahli po korešpondencii, aby dali na scéne život papierovému rozhovoru. Inscenácia Korespondence V+W (2010), stvorená z geniálnych listov Jiřího Voskovca a Jana Wericha, bola jednou z najzásadnejších udalostí českého divadla po roku 2000. Vo Verejných nepriateľoch sa pred nami z „dvoch monológov v listoch“ vytvára a vrství jeden bravúrny dialóg.
– nitrafest.sk
JAN MIKULÁŠEK (1978) působil jako umělecký šéf brněnského divadla Polárka, dále jako umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče a pravidelně spolupracoval s brněnským divadlem Reduta. V roce 2013, kdy umělecký šéf Reduty Petr Štědroň převzal vedení Divadla Na zábradlí, se Jan Mikulášek stal kmenovým režisérem téže scény. V roce 2011 získal Cenu Divadelních novin za tvůrčí počin v kategorii činohra za inscenaci Korespondence V+W, v roce 2013 Cenu Alfréda Radoka za inscenaci roku, kterou se stala Zlatá šedesátá, v roce 2018 Cenu Divadelních novin za tvůrčí počin v kategorii činohra za inscenaci Mýcení a ve stejném roce za tutéž inscenaci obdržel ještě Cenu Josefa Balvína, kterou uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka. Kromě DNZ spolupracuje s dalšími scénami, v posledních letech s Národním divadlem (Spalovač mrtvol, Maryša, Kouzelná země, Stát jsem já) a především s Divadlem Husa na provázku (Don Quijote, Chazarský slovník, Sága rodu Marxů). Režijní přístup Jana Mikuláška se často opírá o dramatizace románů, původní scénáře či autorské divadlo. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Na divadle jej nejvíce zajímá kontrast – napětí mezi precizností a ledabylostí, mezi strojeností a autentičností, mezi zběsilostí a klidem.
DIVADLO NA ZÁBRADLÍ Tradice Divadla Na zábradlí je podepřena působením řady významných osobností – divadlem mimo jiné prošel Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Grossman, Evald Schorm či Petr Lébl. Od svého vzniku hrálo Divadlo Na zábradlí významnou roli ve společensko-kulturním kontextu země, vznikla zde řada inscenací, která reprezentovala Českou republiku i v zahraničí a působila tu a působí plejáda významných hereckých osobností. Od sezóny 2013/2014 stojí v čele divadla Petr Štědroň, Dora Štědroňová a Jan Mikulášek, jejichž směřování inklinuje k nepravidelné dramaturgii a k autorskému divadlu. Po úspěšné rekonstrukci v roce 2017 pokračuje Divadlo Na zábradlí plně ve své tvorbě doprovázené diváckou i kritickou úspěšností svých tvůrčích počinů. Inscenace Macbeth – Too Much Blood Davida Jařaba byla vyhlášená nejlepší inscenací roku 2017 Cenami divadelní kritiky, Mýcení Jana Mikuláška pak získalo Cenu Josefa Balvína, stalo se nejlepší inscenaci roku Cen divadelních novin a nejlepší scénografii roku 2018 Cen divadelní kritiky. V uplynulé sezóně získala Anežka Kubátová za roli manželky Pavla Juráčka Dani Horákové v inscenaci O Pavlovi Cenu divadelní kritiky i Divadelních novin. Kromě intenzivní tuzemské hostovací činnosti se zároveň podařila uskutečnit řada zahraničních zájezdů po celé Evropě (Velká Británie, Německo, Francie, Polsko, Maďarsko), inscenace Korespondence V+W byla uvedena i v Českém domě v New Yorku a s Veřejnými nepřáteli se divadlo na konci minulé sezóny představilo na mezinárodních festivalech v polské Toruni a v Nitře.
