Větroplaši

VĚTROPLAŠI Větrná výprava do pomíjivého světa poletuch, fičáků a přelétavců. Hravé zkoumání povětří v jedné malé osadě. Pozor, zvedá se vítr! Jsi-li malinký, čapni stéblo trávy, zavaž uzel, naplň kapsy kamením. „Bylo by to docela hezké místo, jen kdyby tady tak nefučelo,“ mručí si obr pod fousy. Pampeliška má v průvanu hned lehčí hlavu a zahradníkovi uletěly včely. Správce větrníku řídí proudy, natahuje vrtule a počítá otáčky. Bez něj si doma neposvítíme. Ale čeho je moc, toho je příliš, a střecha mizí v oblacích. Teď zavětřit, oblíznout prst, napnout plachty, roztáhnout křídla a… Ale co když nastane bezvětří? Chytej draka, padá z oblohy. Nádech, výdech. Kdo si troufnul vysát vichr, nevejde se do brlohu, a kdo je moc nafoukaný, jednou splaskne. Tvůrčí tým kolektivu TMEL (Berta Doubková, Viktor Prokop, Jan Froněk a Jakub Müller) přichystal pohostinsky v Naivním divadle pro nejmenší diváky autorskou nonverbální inscenaci o přátelství i zápasu s větrem.

Na festivalu Skupova Plzeň 2026 získala inscenace cenu za loutkoherecký výkon (Diana Čičmanová), výpravu (Berta Doubková), hudbu (Jan Froněk) a režii (Viktor Prokop).

Publikum zvou tvůrci do zvláštního světa obývaného rázovitými bytostmi, které mají lidské a zároveň zvířecí rysy, nikdy ale nejsou zcela konkrétní. Něco, co ze všeho nejvíc připomíná rybu, tu poletuje vzduchem, mnoho rozruchu nadělá rodinka čehosi mezi sovou pálenou a zajícem, přičemž o biologických vzorech dvou ústředních hrdinů lze jen spekulovat. Každopádně mají autorské loutky Berty Doubkové výrazně divadelní kvality: jakkoliv by jistě šly na odbyt ve všech hračkářstvích, nejsou jenom roztomilé, jak by se mohlo zdát na první pohled. Zkušeným loutkohercům umožňují i podstatně potměšilejší, temnější tóny. A totéž se týká inscenace jako celku – nespokojuje se s vlastní nepopiratelnou „ňuňavostí“ a hračičkářstvím, ale míří hlouběji. Svět Větroplachů není jen světem bezbřehé fantazie: je to prostor, který má postupně odkrývané zákonitosti, a především tu existuje jakési mlhavě tušené nebezpečí. Režisér Prokop se svým týmem záměrně nevypráví žádnou jednoduše shrnutelnou pohádku. Z potýkání jednotlivých bytostí mezi sebou i s okolním prostředím postupně vyrůstá téma jinakosti, odvržení a touhy po přijetí. Spodní proudy si v záchvěvech Větroplachů jistě nemusí najít každý – není ani povinné je hledat. Inscenace má co nabídnout jak dětem od čtyř let, kterým je určena, tak neokoralým dospělým. Je potom celkem lhostejné, jestli na sebe člověk nechá víc působit výpověď outsiderského nekňuby, nebo kouzelnou vizuální stránku. Není ­samoúčelná: každý nápad, každé kouzlo a každý obraz znamenají ještě něco jiného, než se na první pohled zdá, výtvarno pevně vyrůstá z vyprávění a naopak.
MICHAL ZAHÁLKA, Seznam Zprávy

VIKTOR PROKOP je mladý český režisér a dramaturg spojený s divadelním kolektivem TMEL, který vznikl v roce 2021 na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU jako uskupení šesti spolužáků. Ve své silně kolektivní a týmové tvorbě se Tmel zaměřuje především na autorské loutkové a objektové divadlo, v němž propojuje imaginativní výtvarný jazyk, hudbu a práci s netradičními materiály. Inscenace TMELU se vyznačují silnou atmosférou, důrazem na vizuální poetiku a schopností oslovit dětské i dospělé publikum bez jazykových bariér. Výrazný ohlas získal jejich iniciační projekt O jako Otesánek. Stejně jako Otesánek byla i následující inscenace Pelech pozvána na řadu českých i zahraničních festivalů.

V rámci kolektivu TMEL spolupracuje Prokop s výtvarnicí Bertou Doubkovou, dramaturgem a hudebníkem Janem Froňkem a dalšími tvůrci nové generace českého alternativního divadla. Herec Jakub Müller je zároveň členem souboru Naivního divadla Liberec.

NAIVNÍ DIVADLO LIBEREC bylo založeno v roce 1949 jako jedno z prvních profesionálních loutkových divadel v bývalém Československu. Jeho historie je spjata například se jmény režiséra a herce Jana Schmida (který tu roku 1963 zakládá Studio Ypsilon, působící od sedmdesátých let v Praze), režisérky Markéty Schartové či dramatičky Ivy Peřinové. Od počátku devadesátých let byl dlouholetým ředitelem Naivního divadla Liberec Stanislav Doubrava, od roku 2021 je jeho ředitelkou Kateřina Pavlů a uměleckou šéfkou Michaela Homolová. K nejoceňovanějším inscenacím v historii NDL patří Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla (2005) v režii Tomáše Dvořáka. Autorka textu, Iva Peřinová, byla za svou hru mj. nominována na výroční Cenu Alfréda Radoka, inscenaci natočila Česká televize a NDL ji dokonce opakovaně uvedlo i na jevišti historické budovy Národního divadla. O pět let později se stejný tvůrčí tým úspěšně utkal s loutkovou interpretací slavného baletu P. I. Čajkovského – Labutí jezírko (2009). Dlouhodobě úspěšná je rovněž spolupráce režisérky Michaely Homolové a autora a dramaturga Víta Peřiny při tvorbě pro nejmenší diváky. Jejich inscenace Budulínek (2012) byla – vedle řady dalších ocenění – vyhlášena nejlepší českou loutkovou inscenací roku. Podobně velký ohlas si vysloužil i další počin tohoto týmu O beránkovi, který spadl z nebe (2014). K dalším úspěchům souboru patří nepochybně „magické“ inscenace Čechy leží u moře (2016), Jsou místa, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých (2017) a Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! (2019). Zmiňovaná jevištní díla měla úspěch nejen na festivalu Divadlo, ale byla – v čele s jazykově univerzálně srozumitelným Beránkem – pozvána na řadu prestižních zahraničních divadelních festivalů. Na nich je Naivní divadlo pravidelným hostem, neboť podniká četné cesty nejen do většiny evropských zemí, ale představilo se také v Číně, Hongkongu, na Tchaj-wanu, v USA, v Kanadě, Mexiku, Indii, Izraeli, Koreji či v Pákistánu. Loni v červnu proběhl 28. ročník Mezinárodního festivalu profesionálních loutkových divadel Mateřinka, který se koná v Liberci každé dva roky a jehož organizátorem je Naivní divadlo.