Představení se skládá ze dvou částí z nichž každá se odehrává v jiném prostoru. První část (Sebeobviňování) se odehraje prostoru Korandova sboru (Anglické nábřeží 13, 301 00 Plzeň), druhá část (Zdeněk Adamec) v Divadle Alfa. Mezi sály první a druhé části převeze diváky festivalový autobus.
ZDENĚK ADAMEC + SEBEOBVIŇOVÁNÍ Dušan D. Pařízek se svým analytickým pohledem na svět a nezáviděníhodnou roli člověka v něm se ve své dvojinscenaci opírá o první (Sebeobviňování) a zatím poslední text (Zdeněk Adamec) dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu Petera Handkeho. Handke se ve své hře Zdeněk Adamec věnuje případu mladého muže, který se v roce 2003 upálil na Václavském náměstí. Z malého českého města na půli cesty mezi Brnem a Prahou se 5. března 2003 večer vydává osmnáctiletý školák Adamec meziměstským autobusem do české metropole. Tam se druhý den ráno na Václavském náměstí polije benzinem a zapálí. Na stejném místě se v roce 1969 upálil student Jan Palach na protest proti okupaci Československa sovětskými vojsky. Stejně jako Palach nazval svou akci Pochodeň č. 1, nazve Adamec svůj dopis na rozloučenou zveřejněný na internetu Pochodeň 2003. „Zdeněk se katapultoval ze světa, aby protestoval proti světu,“ zněla věta v románu Zlodějka ovoce (2017), kde se Handke poprvé zabýval postavou Zdeňka Adamce. Východiskem je bezpodmínečnost a radikálnost tohoto činu. Všechna ospravedlnění a vysvětlení jeho motivů musí selhat. Handkeho Zdeněk Adamec není smutný ztroskotanec, netrpí existenciálním znechucením, není „maniak“. Je to Zdeněk Adamec a nemá ve světě a jeho řádu místo. Scénická skica s názvem Sebeobviňování se zaměřuje na reflexi osoby Petera Handkeho jako veřejně známé osobnosti s kontroverzní pověstí. Velkého spisovatele vyznamenaného Nobelovou cenou a zároveň provokatéra ztvárňuje výjimečný německý herec Samuel Finzi a člen souboru Divadla Na zábradlí Jiří Černý.
Dušan D. Pařízek se po letech vrátil do Prahy, kde připravil dvojinscenaci textů svého oblíbeného dramatika Petera Handkeho. Vznikla tak víceméně divadelní esej na téma outsiderů, osamělosti, výjimečnosti a (zdánlivé?) vyšinutosti jedinců, hledání přístupu k nepříjemným (nepřijatelným?) názorům, myšlenkám, postojům. Pařízek nesoudí, spíše bez sentimentu a uhlazování ukazuje nejednoznačnost a problematičnost lidského myšlení a konání. Přes silnou symboliku, kdy je text Sebeobviňování hrán v duchovním prostoru a naopak Zdeněk Adamec „vlomen“ přímo mezi diváky prvních řad Divadla Na zábradlí, a skvělé herecké výkony všech čtyř protagonistů nechává diváky v nejistotě, jak Handkeho a Adamcovy činy a postoje vnímat.
– Sukces měsíce, Divadelní noviny
Handkeho hru jazyka převádí Pařízek do divadelního prostoru skrze maximalizaci energie herců, která je tak silná, že ve vteřině sváže publikum, jež pak s herci jako pružná, citlivá hmota pracuje až do konce představení. Nechá se bez problémů vodit a prožívat vzestupy a pády nejasného a pořád tajemného příběhu o Zdeňku Adamcovi. Už dlouho nebyla v divadle cítit tak velká herecká intenzita, a přitom bez exhibice, bez samoúčelného předvádění, zcela ve smyslu, v zájmu hry.
– Petr Fischer, Salon, Právo
Handke ve svém textu nabízí relativizující pohled na to, kdo byl a kým byl Zdeněk Adamec. Zpochybňuje možnost pochopit motivace člověka, o němž jsme schopni zjistit velké množství faktických informací (kde žil, kde se pohyboval, jak trávil čas), ale u něhož nikdy nezjistíme, jak uvažoval, proč a jak konal. Uvedení této poslední Handkeho hry v české premiéře právě Pařízkem kontinuálně navazuje na řadu jeho inscenací textů Petera Handkeho v Divadle Komedie a současně na dramaturgickou linii jeho německojazykových inscenací, ve kterých zpochybňuje národní mýty a jejich ověřitelnou pravdivost. V případě dvojinscenace Zdeňka Adamce a Sebeobviňování se jedná o jeho výsostně aktuální vstup do veřejného diskursu v době, v níž si část společnosti neuvědomuje, že součástí občanského života, ba jeho samotnou podstatou, je přijetí odpovědnosti za vlastní jednání.
– Iva Mikulová, Divadelní noviny
DUŠAN DAVID PAŘÍZEK (1971) Studoval komparatistiku a divadelní vědu na univerzitě v Mnichově a herectví a režii na pražské DAMU. V roce 1998, ještě za studií, založil Pražské komorní divadlo, které mezi lety 2002–2012 vedl. Scéna byla několikrát oceněna titulem „Divadlo roku“. Kromě řady prvních provedení a prvních českých uvedení (mimo jiné Wernera Schwaba, Elfriede Jelinek, Petera Handkeho a Thomase Bernharda) se zde zabýval autory jako Robert Musil nebo Franz Kafka. Od roku 2002 režíroval ve velkých divadelních domech v Německu a Švýcarsku, přičemž byl většinou také autorem scénografie, mimo jiné v Schauspiel Köln, Deutsches Theater Berlin (koprodukce se Salzburger Festspiele), Deutsches Schauspielhaus Hamburg, Schauspiel Hannover, Theater Bremen, Schauspielhaus Düsseldorf a Schauspielhaus Zürich. Po první režii ve Vídni v roce 2014 v Akademietheateru (Směšná temnota), inscenoval v roce 2015 v rámci Wiener Festwochen v koprodukci s pražským Studiem Hrdinů svou adaptaci Haška Kauza Schwejk. Ve vídeňském Volkstheateru uvedl v sezoně 2015/16 vlastní adaptaci Starých mistrů Thomase Bernharda a Sebeobviňování Petera Handkeho, tamtéž byla v této sezoně k vidění jeho převzatá inscenace z düsseldorfské činohry, první provedení inscenace Nora³ od Henrika Ibsena a Elfriede Jelinek. V sezoně 2016/17 inscenoval ve Volkstheateru Loď bláznů Katherine Anne Porter. V roce 2012 přišlo pozvání Pařízkovy inscenace Faust 1–3 od J. W. von Goetha spolu se sekundárním dramatem FaustIn and Out Elfriede Jelinek (první provedení, 2012, Schauspielhaus Zürich) na berlínské Authorentheatertage a v roce 2013 na Mülheimer Theatertage. V roce 2015 byl pozván na berlínské Theatertreffen a na Mülheimer Theatertage se Směšnou temnotou (první provedení, 2014, Burgtheater Wien), která získala označení Nejlepší inscenace roku a Scénografie roku v anketě kritiků časopisu Theater heute a jako Nejlepší německojazyčná inscenace byla oceněna Nestroyovou cenou za rok 2015. V sezoně 2017/18 inscenoval Dušan David Pařízek první rakouské provedení hry Před východem slunce od Ewalda Palmetshofera podle Gerharta Hauptmanna v Akademietheateru. Inscenace získala Nestroyovu cenu za Nejlepší režii v roce 2018. Ifigenie v sezoně 2018/19 byla jeho první prací v činohře v Bochumi. V následující sezoně režíroval mimo jiné Čechovovy Tři sestry v Brémách. Jeho tvorbu lze vnímat jako studii vztahů uvnitř středoevropských zemí a národních identit, které jsou navzdory společné historii značně různorodé a jejichž národní mýty je žádoucí podrobit revizi –- Štěstí a pád krále Otakara (2019) na prknech Volkstheateru s Karlem Dobrým v hlavní roli. Inscenací Zdeněk Adamec + Sebeobviňování Petera Handkeho v Divadle Na zábradlí se Dušan D. Pařízek po dlouhých letech vrací jako divadelní režisér do Prahy.
DIVADLO NA ZÁBRADLÍ Tradice Divadla Na zábradlí je podepřena působením řady významných osobností – divadlem mimo jiné prošel Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Grossman, Evald Schorm či Petr Lébl. Od svého vzniku hrálo Divadlo Na zábradlí významnou roli ve společensko-kulturním kontextu země, vznikla zde řada inscenací, která reprezentovala Českou republiku i v zahraničí a působila tu a působí plejáda významných hereckých osobností. Od sezony 2013/2014 stojí v čele divadla Petr Štědroň, Dora Viceníková (nyní Štědroňová) a Jan Mikulášek, jejichž směřování inklinuje k nepravidelné dramaturgii a k autorskému divadlu. Po úspěšné rekonstrukci, po roce 2017 pokračuje Divadlo Na zábradlí plně ve své tvorbě doprovázené diváckou i kritickou úspěšností svých tvůrčích počinů. Inscenace Macbeth – Too Much Blood Davida Jařaba byla vyhlášená Nejlepší inscenací roku 2017 Cenami divadelní kritiky, Mýcení Jana Mikuláška pak získalo Cenu Josefa Balvína, Nejlepší inscenaci roku Cen divadelních novin a Nejlepší scénografii roku 2018 Cen divadelní kritiky. Kromě intenzivní tuzemské hostovací činnosti se zároveň podařila uskutečnit řada zahraničních zájezdů po celé Evropě (Velká Británie, Německo, Francie, Polsko, Maďarsko) a inscenace Korespondence V+W byla uvedena i v Českém domě v New Yorku. Zatím poslední zahraniční zájezd se uskutečnil v květnu tohoto roku na festival Kontakt v polské Toruni s Mikuláškovými Ztracenými iluzemi.
