887 je cestou do říše vzpomínek. Myšlenka tohoto projektu má svůj původ ve vzpomínkách Roberta Lepage na dětství. Po létech se noří do hlubin své paměti a táže se po jejich relevanci. Proč si pamatujeme telefonní číslo z mládí a svoje současné zapomínáme? Jak to, že dětská písnička odolá zkoušce času, natrvalo uložená do naší mysli, zatímco jméno milovaného nám uniká? Jak funguje paměť? Jak osobní vzpomínky souzní s kolektivní pamětí?
Hra se rovněž zabývá zapomněním, nevědomím a tou pamětí, která časem bledne a jejíž hranice kompenzují digitální úschovny, hory dat a virtuální paměť. Je v této době divadlo, umění založené na aktu zapamatování, stále důležité?
Všechny tyto otázky se slévají do příběhu, v němž se Lepage, někde na pomezí divadelního představení a přednášky, svěřuje s utrpením herce, který si musí pamatovat nejen svůj text, ale i historickou a společenskou realitu, která utvářela jeho identitu.
Témata paměti a divadla byla spolu vždy úzce spojena, v prvé řadě proto, že divadlo je pravděpodobně tou formou výrazu, která nejlépe ztělesňuje kolektivní paměť. Dokládá to i skutečnost, že tím prvním, co nějaký totalitní režim napříč historií udělá, aby vymýtil kulturu, je pálení knih – následované zabíjením zpěváků, vypravěčů a herců, kteří jsou nositeli živé paměti písní, básní a divadelních děl. V pragmatičtějším smyslu je paměť pevně svázaná s divadlem proto, že ti, kdo ho provozují, musí věnovat značné úsilí učení zpaměti. Když nějaký herec poprvé stane na jevišti, prvním komentářem po premiéře obvykle bývá: „Ty máš tak skvělou paměť!“ nebo „Jak ses dokázal naučit všechny ty repliky?“ Takže je normální, že úpadek kognitivních schopností a demence jsou témata, jež jsou pro herce přinejmenším frustrující. Nikdy bych byl neřekl, že průzkum osobní paměti, na nějž jsem se vydal při tvorbě tohoto představení, mě zavede do složitostí třídního boje a krize identity Quebeku 60. let. Jako by ty nejzasutější vzpomínky na osobní události nebyly úplné, pokud by nevzaly v potaz společenský kontext, v němž se odehrávaly. Tohle představení proto není přednáškou dospělého, který chce podpořit svou věc, ale spíše cestou do paměti dospívajícího, v níž se politické a poetické často spojuje.
Pro mne je 887 skromným pokusem ponořit se do historie s malým „h“, abych lépe pochopil tu s „H“ velkým.
– Robert Lepage
Jeviště se stává sídlem paměti. Lepage (za pomoci týmu techniků) obratně manipuluje miniaturními replikami i výpravou v životní velikosti, ztělesňující soukromé i veřejné prostory: na fasádě činžáku se jako na obrovském domku pro panenky otevírají okna a my vidíme rodiny uvnitř. Objevuje se quebecký Parc des Braves, rozprostřený na stole, taženém na kolečkách proti panoramatu města. Taxikář pije coca-colu v bufetu ze 60. let. Lepage se ve své kuchyni roku 2010 učí báseň. Učí se verše, nebo vlastní život, nebo život své země a verše, které to vše spojují?
– Claire Brennan, The Guardian
Začátek je, jako když vás na večírku přepadne člověk a přinutí vás poslouchat, ještě než jste si stačili dát drink. Ale jeho výklad je tak přesvědčivý, že nakonec zapomenete na drink, večírek a vlastně na všechno ostatní kromě světa, který vytváří svými slovy. (...) Mr. Lepage nebyl nikdy nějak zvláště skromný umělec. Je to ten člověk, co nedávno v sále Brooklyn Academy of Music pořádal téměř devítihodinovou meditaci o lidském hlasu a v Metropolitní opeře utratil 16 milionů dolarů na inscenování spektakulárního a značně neoblíbeného Wagnerova cyklu. Jenže 887 v sobě má méně „soumraku bohů“ než většina jeho díla a jeho nejlepší momenty v sobě mají dětskou jednoduchost – jako když stojí vedle modelu činžáku a sleduje miniaturní verzi taxíku svého milovaného tatínka, jak odjíždí s cedulí taxi truchlivě zářící do tmy. Je zde plno technických zázraků – poznávací to znamení prací pana Lepage – ale mají lidské měřítko a jen zřídka jsou použity samoúčelně. Ze součtu drobných okamžiků rozpomínek a objevů vyrůstá syrová emocionální energie.
– Alexis Soloski, The New York Times
ROBERT LEPAGE Robert Lepage je všestranný umělec, který se věnuje herectví, filmové režii, psaní divadelních her i divadelní režii. Ve své současné autorské tvorbě, vysoce ceněné mezinárodní kritikou, zpracovává svébytným způsobem témata ze soudobých dějin. Jeho moderní divadlo překračuje hranice žánrů a boří zažité normy divadelní tvorby, zejména díky využívání nových technologií. Ačkoli jej již od dětství zajímal zeměpis, nakonec převládlo zaujetí pro divadlo, a tak v roce 1975 nastoupil na quebeckou divadelní konzervatoř. Poté, co v roce 1978 absolvoval stáž u Alaina Knappa v Paříži, se vrátil domů, kde začal rozvíjet svou mimořádnou uměleckou všestrannost, která jej proslavila. Důležitým okamžikem v jeho kariéře je rok 1994, kdy založil multižánrový soubor Ex Machina a stal se jeho uměleckým ředitelem. V červnu 1997 bylo – rovněž pod jeho vedením – otevřeno centrum moderního umění La Caserne v Quebeku, kde vznikala většina inscenací souboru Ex Machina až do roku 2019. Díky svému neutuchajícímu tvůrčímu pnutí a umělecké vizi dokázal Robert Lepage prosadit a dokončit stavbu jedinečného uměleckého prostoru v samém centru města Quebec, divadla Le Diamant, které je koncipováno jako společná platforma pro diváky, začínající umělce a tvůrce napříč všemi možnými oblastmi a žánry. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří divadelní hry Sedm pramenů řeky Ota a Dračí trilogie, sólová představení Odvrácená strana Měsíce a 887, opery Faustovo prokletí a cyklus Prsten Nibelungův od Richarda Wagnera, multimediální projekce The Image Mill a zážitkové představení Knihovna v noci. Režíroval také turné Petera Gabriela Secret World a Growing Up a představení nového cirkusu KÀ a TOTEM s Cirque du Soleil.
EX MACHINA Ex Machina je multižánrový umělecký soubor, jehož uměleckým ředitelem je Robert Lepage. Když v roce 1994 požádal Robert Lepage své kolegy, aby mu pomohli vymyslet název nového souboru, měl jedinou podmínku: nesmí se v něm objevit slovo divadlo. Jako multižánrové uskupení tak Ex Machina sdružuje herce, dramatiky, scénografy, techniky, operní pěvce, loutkoherce, počítačové grafiky, umělce zabývající se videoartem, akrobaty a hudebníky. Jeho tvůrčí tým věří ve spojení výkonného umění – tance, opery, hudby – s uměním využívajícím moderní technologie, jako je filmová a multimediální tvorba a videoart. Jsou přesvědčeni, že divadelní umění potřebuje vzájemná setkávání mezi vědci a dramatiky, scénografy a architekty, umělci z Quebeku a jiných zemí, která nepochybně vytvoří podhoubí pro nové umělecké formy. Sdružení Ex Machina chce být v této oblasti průkopníkem, laboratoří a inkubátorem, který dá vzniknout nové podobě divadla, jež bude schopno oslovit a zasáhnout diváky nového tisíciletí.
