887

Robert Lepage

EX MACHINA / ROBERT LEPAGE, Quebec, CAN
  • 14. 9.2022
    17:0019:00
    Nové divadlo
  • 15. 9.2022
    14:0016:00
    Nové divadlo

Představení trvá 120 min 

Režie
Robert Lepage

AUTOR, SCÉNA, HRAJE
Robert Lepage

PŘEKLAD DO ANGLIČTINY
Louisa Blair

TVŮRČÍ REŽIE A VÝPRAVA
Steve Blanchet

DRAMATURG
Peder Bjurman

ASISTENTKA REŽIE
Adèle Saint-Amand

HUDBA A ZVUKOVÝ DESIGN
Jean-Sébastien Côté

SVĚTELNÝ DESIGN
Laurent Routhier

VÝTVARNÍK OBRAZŮ
Félix Fradet-Faguy

VÝTVARNÍK SCÉNY
Sylvain Décarie

VÝTVARNÍK REKVIZIT
Ariane Sauvé

VÝTVARNÍK KOSTÝMŮ
Jeanne Lapierre

Vedoucí produkce
Marie-Pierre Gagné

Asistentka produkce
Véronique St-Jacques

Vedoucí techniky
Paul Bourque

Manažerka zájezdů
Marylise Gagnon

Vedoucí techniky – zájezdy
Olivier Bourque

Inspicientka
Nadia Bélanger

Zvuk
François Côté-Fortin

Světla
Nicolas Boudreau

Projekce
Dominique Hawry

Kostýmy a rekvizity
Isabel Poulin

Jevištní mistr
Chloé Blanchet

Multimédia
Nicolas Dostie

Techničtí konzultanti
Catherine Guay, Tobie Horswill

Herecká konzultantka – tvůrčí proces
Reda Guerinik

Stavba dekorací
Astuce Décors

Agentka režiséra
Lynda Beaulieu

TITULKY
Uvádíme v angličtině a částečně francouzštině, s českými a anglickými titulky

Inscenace souboru Ex Machina vytvořená na objednávku pro umělecký a kulturní program Panamerických a para-panamerických her konaných v Torontu v roce 2015, v koprodukci s
Le lieu unique, Nantes | La Comète – Scène nationale de Châlons-en-Champagne | Mezinárodní festival v Edinburku | Århus Festuge | Théâtre de la Ville, Paříž | Festival d’Automne à Paris | Romaeuropa Festival 2015 | Bonlieu Scène nationale Annecy | Ysarca Art Promotions – Pilar de Yzaguirre | Célestins, Théâtre de Lyon | Kulturní programy SFUW u příležitosti 50. výročí založení univerzity SFU | Le Théâtre français | English Theatre – Ottawa National Arts Centre | Le Théâtre du Nouveau Monde, Montreal | Tokyo Metropolitan Theatre | Théâtre du Trident, Quebec City | La Coursive – Scène nationale La Rochelle | Canadian Stage, Toronto | Le Volcan-scène nationale du Havre | The Brooklyn Academy of Music, New York | Mezinárodní festival v Bergenu | The Barbican, Londýn | Festival Holland / Holland Festival, Amsterdam | Mezinárodní divadelní festival A. P. Čechova, Moskva | Les Théâtres de la Ville de Luxembourg | La Comédie de Clermont-Ferrand, scène nationale | Onassis Cultural Centre – Athény | Théâtre de Liège | Walker Art Center, Minneapolis | Cal Performances, Berkeley | Performas Produções, São Paulo | National Performing Arts Center, Kaohsiung | Royal Manitoba Theatre Centre, Winnipeg | Umělecký festival v Hongkongu | LG Arts Center, Soul | Le Diamant, Quebec City | Theatre Royal Plymouth | Mezinárodní festival Divadlo v Plzni | Schaubühne Berlín | ‘Marin Sorescu’ National Theatre and Shakespeare Foundation, Krajova

Producent souboru Ex Machina
Michel Bernatchez; produkce Evropa, Japonsko: Richard Castelli – Epidemic; produkce – Americký kontinent, Asie (vyjma Japonska), Austrálie, Nový Zéland: Menno Plukker Theatre Agent

Činnost souboru Ex Machina je financována Kanadskou radou umění, Radou umění provincie Quebec a městem Quebec.

POUŽITÁ BÁSEŇ
Mluv bíle, poem © Michèle Lalonde 1968 – se svolením Michèle Lalonde.

Báseň Michèle Lalondeové je přímou dramatickou reakcí na slavný slogan „Mluv bíle“, který byl kdysi používán na severoamerických plantážích a nařizoval otrokům mluvit za všech okolností jazykem bílých pánů. Tentýž výraz byl později užíván, aby donutil francouzsky mluvící Kanaďany mluvit anglicky a uvědomit si svou méněcennost či podřízenost.

Premiéra 14. srpna 2015 v Saint Lawrence Center, Toronto.

Foto
EX MACHINA

887 je cestou do říše vzpomínek. Myšlenka tohoto projektu má svůj původ ve vzpomínkách Roberta Lepage na dětství. Po létech se noří do hlubin své paměti a táže se po jejich relevanci. Proč si pamatujeme telefonní číslo z mládí a svoje současné zapomínáme? Jak to, že dětská písnička odolá zkoušce času, natrvalo uložená do naší mysli, zatímco jméno milovaného nám uniká? Jak funguje paměť? Jak osobní vzpomínky souzní s kolektivní pamětí?

Hra se rovněž zabývá zapomněním, nevědomím a tou pamětí, která časem bledne a jejíž hranice kompenzují digitální úschovny, hory dat a virtuální paměť. Je v této době divadlo, umění založené na aktu zapamatování, stále důležité?

Všechny tyto otázky se slévají do příběhu, v němž se Lepage, někde na pomezí divadelního představení a přednášky, svěřuje s utrpením herce, který si musí pamatovat nejen svůj text, ale i historickou a společenskou realitu, která utvářela jeho identitu.

Témata paměti a divadla byla spolu vždy úzce spojena, v prvé řadě proto, že divadlo je pravděpodobně tou formou výrazu, která nejlépe ztělesňuje kolektivní paměť. Dokládá to i skutečnost, že tím prvním, co nějaký totalitní režim napříč historií udělá, aby vymýtil kulturu, je pálení knih – následované zabíjením zpěváků, vypravěčů a herců, kteří jsou nositeli živé paměti písní, básní a divadelních děl. V pragmatičtějším smyslu je paměť pevně svázaná s divadlem proto, že ti, kdo ho provozují, musí věnovat značné úsilí učení zpaměti. Když nějaký herec poprvé stane na jevišti, prvním komentářem po premiéře obvykle bývá: „Ty máš tak skvělou paměť!“ nebo „Jak ses dokázal naučit všechny ty repliky?“ Takže je normální, že úpadek kognitivních schopností a demence jsou témata, jež jsou pro herce přinejmenším frustrující. Nikdy bych byl neřekl, že průzkum osobní paměti, na nějž jsem se vydal při tvorbě tohoto představení, mě zavede do složitostí třídního boje a krize identity Quebeku 60. let. Jako by ty nejzasutější vzpomínky na osobní události nebyly úplné, pokud by nevzaly v potaz společenský kontext, v němž se odehrávaly. Tohle představení proto není přednáškou dospělého, který chce podpořit svou věc, ale spíše cestou do paměti dospívajícího, v níž se politické a poetické často spojuje.

Pro mne je 887 skromným pokusem ponořit se do historie s malým „h“, abych lépe pochopil tu s „H“ velkým.
– Robert Lepage

Jeviště se stává sídlem paměti. Lepage (za pomoci týmu techniků) obratně manipuluje miniaturními replikami i výpravou v životní velikosti, ztělesňující soukromé i veřejné prostory: na fasádě činžáku se jako na obrovském domku pro panenky otevírají okna a my vidíme rodiny uvnitř. Objevuje se quebecký Parc des Braves, rozprostřený na stole, taženém na kolečkách proti panoramatu města. Taxikář pije coca-colu v bufetu ze 60. let. Lepage se ve své kuchyni roku 2010 učí báseň. Učí se verše, nebo vlastní život, nebo život své země a verše, které to vše spojují?
– Claire Brennan, The Guardian

Začátek je, jako když vás na večírku přepadne člověk a přinutí vás poslouchat, ještě než jste si stačili dát drink. Ale jeho výklad je tak přesvědčivý, že nakonec zapomenete na drink, večírek a vlastně na všechno ostatní kromě světa, který vytváří svými slovy. (...) Mr. Lepage nebyl nikdy nějak zvláště skromný umělec. Je to ten člověk, co nedávno v sále Brooklyn Academy of Music pořádal téměř devítihodinovou meditaci o lidském hlasu a v Metropolitní opeře utratil 16 milionů dolarů na inscenování spektakulárního a značně neoblíbeného Wagnerova cyklu. Jenže 887 v sobě má méně „soumraku bohů“ než většina jeho díla a jeho nejlepší momenty v sobě mají dětskou jednoduchost – jako když stojí vedle modelu činžáku a sleduje miniaturní verzi taxíku svého milovaného tatínka, jak odjíždí s cedulí taxi truchlivě zářící do tmy. Je zde plno technických zázraků – poznávací to znamení prací pana Lepage – ale mají lidské měřítko a jen zřídka jsou použity samoúčelně. Ze součtu drobných okamžiků rozpomínek a objevů vyrůstá syrová emocionální energie.
– Alexis Soloski, The New York Times

ROBERT LEPAGE Robert Lepage je všestranný umělec, který se věnuje herectví, filmové režii, psaní divadelních her i divadelní režii. Ve své současné autorské tvorbě, vysoce ceněné mezinárodní kritikou, zpracovává svébytným způsobem témata ze soudobých dějin. Jeho moderní divadlo překračuje hranice žánrů a boří zažité normy divadelní tvorby, zejména díky využívání nových technologií. Ačkoli jej již od dětství zajímal zeměpis, nakonec převládlo zaujetí pro divadlo, a tak v roce 1975 nastoupil na quebeckou divadelní konzervatoř. Poté, co v roce 1978 absolvoval stáž u Alaina Knappa v Paříži, se vrátil domů, kde začal rozvíjet svou mimořádnou uměleckou všestrannost, která jej proslavila. Důležitým okamžikem v jeho kariéře je rok 1994, kdy založil multižánrový soubor Ex Machina a stal se jeho uměleckým ředitelem. V červnu 1997 bylo – rovněž pod jeho vedením – otevřeno centrum moderního umění La Caserne v Quebeku, kde vznikala většina inscenací souboru Ex Machina až do roku 2019. Díky svému neutuchajícímu tvůrčímu pnutí a umělecké vizi dokázal Robert Lepage prosadit a dokončit stavbu jedinečného uměleckého prostoru v samém centru města Quebec, divadla Le Diamant, které je koncipováno jako společná platforma pro diváky, začínající umělce a tvůrce napříč všemi možnými oblastmi a žánry. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří divadelní hry Sedm pramenů řeky Ota a Dračí trilogie, sólová představení Odvrácená strana Měsíce a 887, opery Faustovo prokletí a cyklus Prsten Nibelungův od Richarda Wagnera, multimediální projekce The Image Mill a zážitkové představení Knihovna v noci. Režíroval také turné Petera Gabriela Secret World a Growing Up a představení nového cirkusu KÀ a TOTEM s Cirque du Soleil.

EX MACHINA Ex Machina je multižánrový umělecký soubor, jehož uměleckým ředitelem je Robert Lepage. Když v roce 1994 požádal Robert Lepage své kolegy, aby mu pomohli vymyslet název nového souboru, měl jedinou podmínku: nesmí se v něm objevit slovo divadlo. Jako multižánrové uskupení tak Ex Machina sdružuje herce, dramatiky, scénografy, techniky, operní pěvce, loutkoherce, počítačové grafiky, umělce zabývající se videoartem, akrobaty a hudebníky. Jeho tvůrčí tým věří ve spojení výkonného umění – tance, opery, hudby – s uměním využívajícím moderní technologie, jako je filmová a multimediální tvorba a videoart. Jsou přesvědčeni, že divadelní umění potřebuje vzájemná setkávání mezi vědci a dramatiky, scénografy a architekty, umělci z Quebeku a jiných zemí, která nepochybně vytvoří podhoubí pro nové umělecké formy. Sdružení Ex Machina chce být v této oblasti průkopníkem, laboratoří a inkubátorem, který dá vzniknout nové podobě divadla, jež bude schopno oslovit a zasáhnout diváky nového tisíciletí.