Gazdina roba

GAZDINA ROBA Vesnické drama o právu na vlastní štěstí navzdory všem. Jedna z prvních emancipačních her u nás, zabývající se otázkami genderové rovnosti, lidské (ne)přejícnosti, osobní svobody a zodpovědnosti každého jednotlivce (bez ohledu na gender, postavení či vyznání). Svou dramatickou prvotinu, a zároveň jedno z vrcholných dramat českého realismu, napsala Gabriela Preissová ve svých sedmadvaceti letech na základě volné inspirace skutečným příběhem. První uvedení hry v pražském Národním divadle (1889), které autorku pro dramatické zpracování původně povídkové látky získalo, vyvolalo jeden z nejbouřlivějších skandálů české divadelní historie. Vášnivý a dynamický příběh nerovné a zapovídané lásky chudé a hrdé „krajčířky“ Evy a bohatého, ale charakterově nepevného Mánka, rozvíjející se na pozadí falešné morálky a „neměnných“ společenských pravidel, schopných udolat nejedno milující srdce, si v různých podobách opakovaně nachází cestu na česká a moravská jeviště. Ve Slováckém divadle, jež svůj provoz zahájilo v roce 1945 hrou Gabriely Preissové Její pastorkyňa a k autorčiným dramatům se vrací pravidelně, připravil nejnovější nastudování Gazdiny roby bývalý ředitel Michal Zetel s týmem mísícím v sobě rodáky a znalce místních slováckých tradic a jejich hlubokých symbolů (výtvarnice Eva Zezula, roz. Jiřikovská, a jazykový úpravce dialektu Pavel Šupina) i umělce nazírající látku „zvenku“ (skladatel Vojtěch Dlask). Představitelka titulní role Klára Ondrůšková získala v anketě kritiků ocenění Talent roku.

(…) z přesně vyložených vztahů a situací a velké míry stylizace promlouvají témata, která v realistickém dramatu z 19. století zůstávají i nadále živá: když má více žen muž, je v určitých kruzích pořád ještě za borce, mít milenku donedávna patřilo k dobrému společenskému statusu a pro určité postavení představovalo téměř nezbytnost, zatímco žena má být vzornou manželkou a matkou, a když je to ona, kdo manželství rozbije, stane se ve stejné situaci terčem pomluv mnohem spíš než muž. K přesnému výkladu hercům navíc pomáhá i komediální nadsázka, která je nejvýraznější u operetní stylizace manipulátorské matky Mešjanovky.
KATEŘINA VAIS, Divadelní.net

Klára Ondrůšková (…) postavu vytváří se značným vnitřním napětím, její Eva je umanutá, tvrdohlavá a fyzicky důrazná, což se opakovaně projevuje v podupávání nohou a v postoji, zároveň ale zůstává zranitelná a citlivá. (…) Eva rozhodně není pasivní obětí okolností – dobře si uvědomuje vlastní hodnotu i účinek, který na muže ve svém okolí má. To ona dostává situace do pohybu, určuje dynamiku vztahů a v případě Mánka dokáže vědomě pracovat se svou sexualitou a jejich vzájemnou přitažlivostí jako s nástrojem moci.
NATÁLIE BULVASOVÁ, Svět a divadlo

Gazdinu robu Zetel nečte dogmaticky ani pietně, ale chápe ji jako modelový příběh s nadčasovou platností. S nadhledem a přesně dávkovanou nadsázkou stylizuje jednotlivé postavy do poloh nezadajících si téměř již s karikaturou, přičemž v tomto směru balancuje na samé hranici možného, což by se mu v leckterém jiném souboru mohlo vymstít. Slovácké divadlo však disponuje herci natolik flexibilními a zvyklými na střídání rozmanitých přístupů režisérských osobností, za všechny jmenujme například Jana Antonína Pitínského, Annu Davidovou, Doda Gombára či Radka Balaše, že se dokážou zvolenému stylu hravě přizpůsobit, a především nepřekročit patřičnou míru vkusu.
JIŘÍ LANDA, Divadelní noviny

ZETEL (1981) Absolvoval činoherní režii na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Jako režisér i herec působil v mnoha divadlech. V roce 2004 spoluzaložil olomoucké Divadlo Tramtarie, v letech 2005 až 2013 byl uměleckým šéfem brněnského BuranTeatru – do povědomí divácké i odborné veřejnosti se zde výrazně zapsal svébytnou úpravou a režií Molièrova Misantropa, autorskou dokumentární inscenací Antonín Huvar a u nás století neinscenovaným romantickým opusem Adama Mickiewicze Dziady. Se Slováckým divadlem spolupracoval od roku 2012 (D. Mamet – Oleanna, T. Williams – Kočka na rozpálené plechové střeše, A. Michalová – Autista – Moje zatracené nervy!, R. Bean – Sám na dva šéfy, R. Schimmelpfennig – Zlatý drak, S. McPherson – Marvinův pokoj, J. K. Tyl, F. Škroup – Fidlovačka, L. Smoček – Kosmické jaro, A. P. Čechov – Tři sestry, G. Preissová – Její pastorkyňa, Zetel a kol. – Jak jsme se dostali až sem), v letech 2015–2020 byl jeho uměleckým šéfem a ředitelem. Za jeho působení vznikla také dramaturgická linie SLoffÁCKÉ DIVADLO (M. Charman – Večer na psích dostizích, L. Hübner – Úča musí pryč!). V současné době působí jako režisér a umělecký šéf Horáckého divadla Jihlava a jako proděkan Divadelní fakulty JAMU.

SLOVÁCKÉ DIVADLO opakovaně přesahuje svou působností význam regionální scény. Pod uměleckým vedením Lukáše Kopeckého zve ke spolupráci zkušené režiséry i ty z mladší generace s občerstvujícím pohledem. V alternativní dramaturgické linii ­SLoffÁCKÉ DIVADLO nabízí současné hry v netradičních prostorách (rockový klub, školní třída). Svou práci představuje na předních festivalech. Společně s Městským divadlem Zlín pořádá přehlídku ZARÁZ, seznamující odbornou veřejnost se svými nejlepšími inscenacemi.