Jabka

JABKA Stolní divadlo s vůní jablek a vzpomínek. „U nás doma jsme všichni vykrajovali. Babička vykrajovala, maminka vykrajovala, tatínek vykrajoval, já jsem taky vykrajovala… U nás se nic nevyhodilo.“ Inscenace vznikla pro přehlídku Císařovy nové šaty, věnovanou památce profesora Jana Císaře, mimořádného teatrologa, v odkaze na profesorem řešený teoretický problém nadužívání jablka jako symbolu na jevišti.

Jabka jsou na povrchu vyprávěním o tom, jak se na podzim sbírala úroda, jak se lisoval mošt i jak babička dělala svůj nejlepší tažený štrúdl. V té vnitřní linii jsou úvahou o tom, jak žijeme své životy, jestli pořád na něco čekáme, zda si umíme užít současný okamžik. Je to inscenace na hranici všední poezie, osobní výpovědi, inscenace pracující s pomalým, meditativním tempem a zároveň přinášející příjemný odstup performerky od sebe samé. Lehká nadsázka a vtip jsou pak stěžejní pro to, že Jabka nikdy nesklouznou k lacinému sentimentu a společně s ním k povrchnosti. Nemají totiž ambici být pravdou, nedávají návod, nepoučují. Jejich pointa je navíc proměnlivá, takže s každou reprízou se odpověď na otázku, jak žít, hledá znovu, stejně jako se to děje každý den i mimo divadlo.
ADÉLA VONDRÁKOVÁ, Divadelní.net

Hana Voříšková je kouzelnice dosahující maximálního účinku velmi úspornými prostředky. Prostě jí stačí sedět za stolem, loupat a vykrajovat jablka a vyprávět. A nevím, jak vám, ale mně se na ta jablka sbíhaly sliny. Dokonce i na „ta horší“.
RADMILA HRDINOVÁ, Zpravodaj Jiráskova Hronova

Charisma, půvab a ohromná síla projevu Hany Voříškové je základním kamenem inscenování. Postava – kterou máme tendenci ztotožňovat s její představitelkou – je podivuhodně plná, s propracovanou jevištní existencí a mnoha detaily, skrze něž se daří herecky tematizovat čas, do něhož se postupně postava zaplétá.
JAROSLAV JUREČKA, Zpravodaj Loutkářské Chrudimi

HANA VOŘÍŠKOVÁ (1964) Učitelka výtvarného oboru ZUŠ v Chocni. Kreslí, maluje, píše, šije knížky, tvoří a hraje komorní divadelní inscenace. Po období papírových divadel a pohyblivých mechanismů, které HV především technicky obsluhovala (částečně skrytá v zákulisí), se v poslední době osvobozuje od vyráběných loutek a kulis a ocitá se před diváky přímo, neskrytě, s pomocí několika málo předmětů – pomocníků. S jejich využitím tvoří jevištní obrazy, akce a zvuky. Občas spolupracuje s hudebníky. Kdysi v hradeckém divadle DNO poznala MARKÉTU STRÁNSKOU (1979) tanečnici a loutkářku, dnes i fyzioterapeutku. Později se HV dozvěděla, že se MS učí hrát na klarinet. Když HV začala zkoušet Jabka, zjistila, že potřebuje i hudbu. A tak oslovila MS s výzvou k roli loutkářské i hudební. MS výzvu přijala a začala více cvičit na klarinet. Znají se dlouho, spolu hrají poprvé.