JAK JSEM NEZABIL SVÉHO OTCE A JAK MOC TOHO LITUJI Všechno začalo knihou, kterou Mateusz Pakuła napsal o smrti svého otce. Hluboce dojemné vyprávění je intimním vyznáním lásky, zármutku a hněvu nad neschopností zmírnit utrpení umírajícího člověka. Jeden z nejprovokativnějších polských dramatiků a nejoriginálnějších režisérů se posléze rozhodl příběh zdramatizovat. Vznikla inscenace pro pět výjimečných herců, kteří dali Pakułovu textu nový, mnohdy nečekaný rozměr. Do vyprávění, které nás nešetří ani těch nejdrastičtějších detailů, vnesli v kombinaci se zoufalstvím i humor. Ten funguje jako pojistný ventil, díky němuž je snazší snášet životní i divadelní zážitek. Pakułova nekompromisní inscenace posouvá hranice, volá po právu na eutanazii, proklíná pokryteckou polskou společnost a odhaluje bohorovnost církve. Získala řadu ocenění, včetně Grand Prix festivalu Božská komedie, hlavní ceny v Soutěži o nejlepší inscenaci polské současné hry a ceny pro herecký soubor na Festivalu divadelního umění v Kališi.
Pakułova inscenace, stejně jako každé výjimečné umělecké dílo, je o všem. O smrti a umírání, o lásce a hněvu na svět, o rozporech mezi blízkými sedícími u jednoho stolu, o Polsku, které je takové, jaké je, nechce a nebude jiné. O rodině, od které bychom občas nejradši utekli, ale nakonec nás k ní přitáhne jakási nepřekonatelná síla. […] Mateusz Pakuła přímo říká, že chce a požaduje, aby se kniha Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji stala začátkem diskuse o přípustnosti eutanazie a konečně otevřela dveře k upřímnému rozhovoru na toto téma. V určitém okamžiku umírající otec položí otázku, která mě stále pálí jako oheň: Proč nemůžu skončit jako pes?
– JACEK WAKAR, JacekWakar.pl
Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji je podrobný popis umírání v Polsku. Nesmírně osobní a plný podrobností, které o odcházejícím otci může říci pouze jeho rodina, a zároveň velmi univerzální, protože se skládá z prvků dobře známých každému, kdo se u nás potýkal s vážnou nemocí, jako jsou návštěvy nemocnic a oddělení, paliativní péče, často zahrnující nejen strach a bezmoc, ale také ponižování a nakonec hledání pomoci mimo neefektivní a nepřátelský systém. Strach o pacienta, překonávání následných bariér v kontaktu s biologickou stránkou člověka, neustálé pokusy o úlevu od bolesti a konfrontace nejen s vyhlídkou na smrt, ale především s nesmyslnou agónií umírání.
– ANETA KYZIOŁ, Polityka
Inscenace však není děsivá. Negativní pocity přebíjí artistní forma […], projev, který nesází na srdceryvnost, a nadsázka […] bránící patosu, třeba když [syn] líčí, jak ho tatínek láskyplně chytl za ruce a až pozdě si oba všimli, že je měl umazané od svých výkalů. Taky hudební vstupy jsou ironizujícím komentářem. […] Pakuła vkládá svou inscenaci do podivného, hybridního prostoru, jehož zadní část tvoří trubice tobogánu, které bývají v aquaparcích. Důvod znají zasvěcení: o tom, že aquapark navrhl coby architekt i nešťastný hrdina hry, se inscenace nezmiňuje. Zůstává objekt, jenž díky přítmí a opalizujícím tvarům promítaným na jeho povrch, působí přízračně: něco mezi obřími střevy a tunelem do zásvětí. Mezi trubice je zasazena kulatá projekční plocha (ta např. v závěru slouží k slide-show fotografií, na nichž tatínek mládne).
– Karel KRÁL, karel-kral.cz
MATEUSZ PAKUŁA (1983) Spisovatel (prozaik, dramatik), divadelní a rozhlasový režisér. Absolvent dramaturgie na katedře činoherní režie na PWST v Krakově. Vystudoval i polonistiku (specializace: kulturní studia) na Jagellonské univerzitě a filozofii na univerzitě v Lodži. Jako prozaik debutoval knihou Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji, která byla oceněna jako jedna z nejpozoruhodnějších knih roku 2021, získala mimo jiné ocenění Krakow UNESCO City of Literature Award a ArtRage Award, byla také mezi finálovou pěticí v European Prix Grand Continent Award. Za svou dramatizaci a režii tohoto textu získal také řadu cen, včetně Grand Prix na loňském festivalu Božská komedie a hlavní ceny v Soutěži o nejlepší inscenaci polské současné hry. Jeho hry jsou pravidelně publikovány v měsíčníku Dialog, vyšly i knižně. Byly přeloženy do angličtiny, němčiny, češtiny, španělštiny, maďarštiny a ukrajinštiny.
DIVADLO ŁAŹNIA NOWA leží v krakovské čtvrti Nová Huť. Právě zde, v postindustriálních halách bývalých dílen komplexu Střední průmyslové školy, se zrodila myšlenka Bartosze Szydłowského a Małgorzaty Szydłowské vytvořit společné místo pro umělce a obyvatele čtvrti. Za dvacet let své existence si Łaźnia Nowa vybudovala na polském divadelním trhu pevnou značku. Mezi jiným je jedním ze zakladatelů festivalu Božská komedie, který se stal nejvýznamnějším divadelním festivalem v Polsku. Divadlo nemá stálý herecký tým, ke každému projektu si zve vybraný tým tvůrců. Poskytuje vynikající pracovní podmínky jak pro světoznámé režiséry, tak pro ty, kteří teprve hledají svůj vlastní divadelní jazyk. Představení zde nastudovali mimo jiné: Michał Borczuch, Giovanny Castellanos, Katarzyna Kalwat, Marcin Liber, Krystian Lupa, Yana Ross, Wiktor Rubin, Monika Strzępka, Weronika Szczawińska, Marcin Wierzchowski, Ivan Vyrypajev a Michał Zadara. V letech 2005-2024 Łaźnia Nowa produkovala více než sto inscenací, ať už sama nebo v koprodukci s partnery z celého Polska. Inscenace jsou uváděny a oceňovány na mnoha polských divadelních festivalech i v zahraničí: např. v Berlíně, Bukurešti, Madridu, Mexiku, New Yorku a Singapuru.
DIVADLO STEFANA ŻEROMSKÉHO v Kielcích je jedinou profesionální činoherní scénou ve Svatokřížském vojvodství, její význam však přesahuje i místní oblast. Je jedním z nejstarších v Polsku, jediné, které bylo v průběhu historie nepřetržitě umístěno ve stejné historické budově. Divadlo uvádí klasiku i soudobé texty v režii oceňovaných polských režisérů jako je Maja Kleczewska, Remigiusz Brzyk, Monika Strzępka a Paweł Demirski, Jolanta Janiczak a Wiktor Rubin, Radosław Rychcik, Mikołaj Grabowski, Krzysztof Rekowski, Dan Jemmett, Michał Siegoczyński a mnoho dalších. Každou sezónu je v průměru připraveno šest premiér a odehráno přibližně 230 představení.
